Kočárek pro panenku

Tato krásná vzpomínka mi skoro utekla, jsem ráda, že jen skoro. Chudák maminka, ta se musela bát. V dnešní době je to úplně jiné a v tomto ohledu hodně smutné.

Moc hezký vzpomínkový článek.

Eliško pěkná vzpomínka, ale chudák maminka, dobře to dopadlo.

To je hezká vzpomínka. Hlavně, že to dobře dopadlo, a že jste se s maminkou našly. Teď je vhodná doba na vzpomínání a prohlížení starých fotografií …..Hezké, nostalgické čtení …..taky jsem se vrátila do dětství, mi zase někdo na ulici kočárek s panenkou sebral - ještě jsem za tu ztrátu dostala na prdel ….

Většina žen nemá orientační smysl. Je to geneticky dáno. Allan a Barbara Peaseovi o tom napsali publikaci. Já se orientuji dost dobře. Autem jezdím bez mapy. Směr "tam", do většího města, bez problémů. Směr "zpět" z většího města do menšího (tedy, když jedu trasu poprvé) to obvykle někde sjedu a pak se obdivuji krajině, kterou jsem dosud neviděla.

To maminka zažila strachu, kočárek jsem měla takový hranatý, to byl unikát, záviděla jsem kamarádkám ty kulaté tvary, měly hezčí kočárek, dnes se ráda podívám na výstavy s kočárky.

Já jsem se jako dítě neztrácel. Možná to bylo tím, že jsem nikam z našeho rozlehlého areálu bývalého hospodářství nechodil. Ale orientace mi zůstala dobrá. Do kavárny a zpět domů trefím.

Ali,pořád jsi na tom lépe než já. Já bych si nikdy netroufla jít nějakou trasu sama, ztratila bych se stoprocentně. Což mě mrzí, samé se mnohem lépe fotí, muže, nebo s kým jdu zdržuju a nemám tu správnou pohodu na focení.

Tak to jsme na tom stejně. Když pán bůh rozdával, na mě nějak zapomněl. Ztratím se za prvním rohem. Na pražská setkání při "pivních čtvrtcích" jsem jezdila s mapou v ruce, a stejně jsem dokázala zahnout špatně hned do první ulice. A moje cestování v přírodě? Skoro v každém článku mám popis nějakého toho kilometru navíc. Naposledy tento týden, kdy jsem zjistila, že omylem jdu zpátky místo tam :)

Hezká vzpomínka, orientaci mám celkem dobrou, kočárek jsem v životě měla jen jeden, aspoň, co si matně vzpomínám. :-)