Kočárek pro panenku
FOTO: autorka

Kočárek pro panenku

27. 3. 2020

Bylo mi asi pět, mému tatínkovi, který tehdy pracoval u ČSD, přidělili byt na sídlišti ve Stalingradě, nynějším Zábřehu v Ostravě. Přestěhovali jsme se do dvoupokojového bytu, rodiče, můj starší brácha Láďa a já.

Bydleli jsme teprve pár dnů, maminka pořád uklízela, ten den zrovna šuplíky. Bylo sice světlo, ale i tak pořádně do nich neviděla, rozsvítila tedy všude. Mě to nebavilo, poslala mě hrát si ven, samozřejmě s připomenutím „za chvílí tě zavolám, nikam nechoď“. Tehdy se to běžně dělávalo, že si děti samy hrály před domem.

Chvíli jsem si venku hrála, a pak se mi vybavuje onen okamžik. Po chodníku jde  holčička s přenádherným kočárkem pro panenky, přesně takovým, jaký bych si přála i já. Zcela očarovaná a bez přemýšlení se vydávám za kočárkem, abych se mohla ještě pokochat a prodloužit tu chvíli.... Jak dlouho jsem šla, kdo ví?. A najednou si uvědomuju, že jsem se asi ztratila, že vůbec nevím, kde jsem, všechny domy jsou stejné. Rozplakala jsem se. Ujala se mě nějaká cizí paní, vyptávala se, konejšila  a snažila se mi pomoct, abych si vzpomněla na něco bližšího. A já nadšeně vykřikla, že jsem si vzpomněla, že to vím, že U NÁS SE PŘECE SVÍTÍ, jinde ne! Paní se usmála a ukázala mi všechna rozsvícená okna kolem. Mezitím se totiž zešeřilo. Vzala mě k sobě domů, utěšovala mě, dala mi najíst. Nepamatuji si, za jak dlouho ani jak, ale maminka mě našla. Až jako dospělá jsem si uvědomila, co musela prožít.

Co se týče orientace, nevím, jestli jsem ji ztratila tenkrát, nebo moje maminka všechnu tuto schopnost darovala při narození mému staršímu bratru, který ji měl požehnaně, a na mě už nezbylo….. jisté je, že ji naprosto nemám.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 18 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Potůčková
Orientaci mám zřejmě stejnou jako ty. Mně stačí zatočit a pak nevím kde vlastně jsem. No maminka asi měla i infarktový stav, a nedivila bych se tomu.
Jindra Hubačová
Hezký a napínavý příběh s dobrým koncem. Děkuji, Eliško.
Dana Puchalská
Eliško,to je hezké vzpomínání. Takový načinčaný kočárek je prostě magnet pro malé holčičky. Hlavně že to dobře dopadlo. A fotky Tvojí rodiny jsou moc krásné. Děkuji.
ivana kosťunová
Můj orientační smysl je stejný-tedy žádný. Pamatuji si na podobnou příhodu- v mém případě šlo o šlapací autíčko. Já jsem ale šla s rodiči, a když jsem se zastavila a zírala na to autíčko, a nechtěla se hnout, musel mě táta odnést. je zajímavé že spousta z nás má podobné příhody.
Zuzana Pivcová
Je to úsměvné vyprávění, zvláště to, jaká informace je důležitá pro dítě. A to já jsem se loni v létě ztratila asi tak po třiceti letech, co tam vždy v létě jedeme na výlet, v Písku. Většinou, když jdu někde sama bez parťáka, musím si cestou volit opěrné body.
Věra Ježková
Eliško, hezký příběh. I když tvou tehdejší bezradnost si umím představit. Orientační nesmysl mám taky, prý po mamince.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.