Proč nemají senioři rádi změny? Mohou za to vyjeté neuronové cesty

Asi každý má nějaké své" neuronové cesty", ale je dobré, občas si vytvořit nové, když je potřeba. A neměli bychom se změnám tvrdošíjně bránit, abychom nebyli za " tvrdošíjné staříky".

Jak jsem již psala, jezdím většinou ke stejné čerpací stanici PH pro benzin. Dneska jsem si vytvořila novou "neuronovou cestu" - tankovala jsem u jiné pumpy. No vida a jde to.

Ona totiž každá změna vyčerpává a čím je člověk starší tím má méně sil a musí dobře hospodařit s energii, proto se brání vydávat ji na věc nenutnou.

Nevím, jak vyjeté mám neuronové cesty, ale nedělá mi problém dělat věci jinak, jít jinou cestou. Kdyby to byla o těchto neuronech, tak snad budu myslet pořád stejně...to určitě ne. Za život jsem se např. 13x stěhovala, to by neurony dostaly asi pěkně na frak, kdybych nebyla schopna změny. Naopak...to, co se dlouho nehýbe, nepřemisťuje...třeba i kdyby šlo jen třeba o nábytek...kdybych měla chodit jen zajetými cestami, tak začnu i tak myslet...to by na tom bylo to nejhorší, ten stereotyp...

:-) :-) :-) přesně jak píše Jana Š. ".....a je mi úplně jedno, co si kdo o tom myslí.", nebo jak píše, níže zmíněný, Mark Manson, moje řeč :-) :-) :-) To ale neznamená, že nenapíši svůj názor. Teď mě tak napadlo, a co říkají vaše neuronové cesty na aktuální změny na tomto portálu? Vytvoříte si nové, nebo půjdete "od válu"?

To je prima, že nám tohle dělají neurony a to od narození. Říkám spíše , že zvyk je železná košile a občas je nutno ji vyměnit za lehčí jinou. Zase zvyky mimo jiné jsou příčinou zachovávání tradic a p. A je pravda, že občas potřebujeme změnu, oživení a jiný pohled na věc.

Ono to není vždycky tak jednoduché. Určitý stereotyp je uklidňující. Na druhou stranu je třeba vytvářet průběžně nové neuronové dráhy, protože to se bude ve stáří (tím myslím třeba k 90. roku) hodit - mysl bude pružnější. Máme třeba doma neskutečný problém s mou 86letou maminkou - když se jí cokoliv v životě změní (třeba teď začala 2x denně jezdit do stacionáře, nebo když je týden v rehabilitačním ústavu, má jít k lékaři, k holičce apod.), je z toho 10-14 dnů úplně mimo, má rozhozený spánek, denní činnosti, neustále se ptá, který je den, kolik je hodin.

Já jsem v tomhle věku hlavně línej. A hřeším na to, že nemusím. Trochu jsem se podivil nad tím třiašedesátiletým Vilémem, stáří snad přichází později :-)

Líbí se mi ta hádka babičky s vnukem :) Jestli chce babi na chatu, když vnuk kvůli práci nemá čas, co jí brání jet autobusem nebo zaplatit taxi? :D :D Neuronové cesty jsou jedna věc, ale respekt k tomu, že někdo třeba taky chodí do práce a nemá celý den jen na to, aby dělal příbuzným taxislužbu, tady docela schází...

"Jedním z důvodů, proč lidé odmítají změny je, že se zaměřují na to, čeho se mají vzdát místo na to, co mohou získat." Rick Godwin Zřejmě nezáleží na věku. Díky tomu, že doma nic kromě obrázků na zdi neměním, mohu chodit v noci potmě. :-) Četla jsem knížku Debordelizace hlavy od pana Tomana, ale s mou hlavou nepohnula. Měním jen to, co mě baví měnit a je mi úplně jedno, co si kdo o tom myslí.