V předcházející části lékaři rozhodli, že Martina nejmladší vnučka Ema musí podstoupit operaci srdce. Marta přislíbila své dceři, že se bude starat o její dvě další děti v době, kdy bude Lada s Emou v nemocnici.
Naštěstí čekání na termín operace netrvalo dlouho. Už za dva dny dcera volala, že v pondělí nastupují do nemocnice. První, co Martu napadlo, že je to dobré. Jednak nemusí trávit dlouhý čas obavami a čekáním, jednak by se možná dal stihnout termín Liborovy promoce. Neměla sice přesnou představu, jak dlouho po operaci bude její pomoc potřeba, ale odhadovala, že by to mohlo vyjít. Během následujících tři dnů si musí zařídit všechno potřebné v práci tak, aby stihla firmu řídit a kontrolovat její chod i na dálku. Už si to vyzkoušela v závěru loňského roku, kdy také strávila u dcery delší čas. Přes počítač se do firmy bez problémů připojí, má přístup k internímu systému firmy a může prakticky okamžitě komunikovat s kýmkoliv. A Petr už je naštěstí zdravý, tak se bude mít na koho obrátit, když by to bylo potřeba. S dcerou byla domluvená, že vnoučata bude vozit zeť ráno do školky a budou tam až do oběda. Takže by měla mít dopoledne nějaký čas na práci. Vnímala to jako jednu z velkých výhod své práce, že není nucena tam být osm hodin každý den. I jako velkou výhodu dnešní doby, kdy je možné se prostřednictvím počítače připojit kamkoliv a leccos zařídit.
Hned odpoledne to podrobně probrala s Petrem. A zároveň se ho zeptala, zda by s ní nechtěl letět na Liborovu promoci do Londýna. Tedy pokud to vyjde. Vlastně se mu trochu zkroušeně přiznala, že se tam sama letět bojí. A to nejen kvůli své špatné angličtině, ale i kvůli tomu, že občas trpí panickými ataky, které jsou vázané hlavně na cestování. A vylíčila mu, jak svou poslední cestu do Anglie právě díky tomu předčasně vzdala. Prostě potřebovala s sebou někoho, kdo by jí to pomohl překonat. Petr rád souhlasil, v Londýně byl kdysi párkrát služebně a s Liborem se přece znají. Bude s tím počítat, i když to zatím není definitivní.
Když Marta dorazila na Vysočinu, panovalo skoro jarní počasí. Děti se honily se psem na zahradě, ale jakmile vystoupila z auta, běžely jí naproti.
"Babí, ty se teď budeš o nás starat místo maminky?" zeptal se Toník. Bylo jasné, že už s nimi o tom rodiče mluvili.
"Ale jen pár dní, než se maminka s Emičkou vrátí z nemocnice. A doufám, že mi budeš pomáhat, abych to zvládla. A Anička samozřejmě taky."
Děti přikyvovaly a vedly si babičku domů.
Dcera právě nakojila Emičku a položila ji do postýlky. Přivítaly se a Marta cítila, jak je Lada napjatá. Snažila se ji zklidnit, ale moc se jí to nedařilo. Ostatně nikdy to moc neuměla. Sama to prožívala podobně. I ona se bála, i když věděla, že operace je nutná a není jiné řešení. Jen to nechtěla dávat před dcerou najevo. A tak radši obě probíraly nejrůznější praktické věci týkající se chodu domácnosti. Objaly se až ráno při loučení, když Lenka s Emou odjížděla do Prahy. Obě si přály totéž, říkat si to nemusely.
Od té chvíle jakoby se čas jen nekonečně vlekl. Lada zavolala z nemocnice jen jednou, když se dostala s Emou na pokoj, ale od té chvíle se neozvala. Dopoledne se Marta snažila překonat svou nervozitu uklízením, odpoledne zaháněla své obavy tím, že se intenzivně věnovala vnoučatům. Čerstvé zprávy přinesl až její zeť Ivoš, když se následující den v podvečer vrátil z práce. Emička je už po operaci a prý dopadlo všechno podle očekávání. Martě spadl kámen ze srdce, dokonce večer vypila s Ivošem sklenku portského na Emiččino zdraví. Když dala děti spát, spojila se po skypu s Liborem, aby si popovídali. Samozřejmě mu nejdřív řekla o tom, že Ema má úspěšně operaci za sebou. A že pravděpodobně stihne přiletět na jeho promoci s Petrem. Na Amy se radši neptala, podle synova výrazu bylo jasné, že se nic nezměnilo. Zatím prý pracuje v jedné londýnské hospodě, aby využil čas do promoce a vydělal si nějaké peníze. A hledá si práci v Praze. Vlastně se spíš orientuje na pražském trhu práce, protože se zatím nemůže osobně účastnit výběrových řízení. Když mluvil o práci, trochu ožil. Ale jinak vypadal, jakoby měl vybité baterky. Třeba se to zlepší, až se vrátí do Čech, zadoufala v duchu Marta. Petrovi se nedovolala, asi je už dost pozdě. Ale po několika dnech se zase klidně a dobře vyspala.
Následující den konečně mluvila přímo s Ladou a dozvěděla se všechny podrobnosti. A sama také Ladu ujistila, že doma je vše v pořádku. Toník s Aničkou jsou mimořádně vzorní a dokonce jí pomáhají. Hlavně při hledání některých věcí v té její velikánské kuchyni. Společně našli i granule pro kocoura. Na toho všichni úplně zapomněli. Napadlo je ho nakrmit, až když srdceryvně mňoukal na zápraží. Po téhle informaci uslyšela, jak se Lada po dlouhé době konečně upřímně zasmála.
Když Marta vezla po obědě obě děti ze školky domů, udělalo se Toníkovi v autě špatně a pozvracel se. Napadlo ji, že to není samo sebou, ale Toník si na nic jiného nestěžoval. Když se umyl a převlékl, šel si normálně hrát. A tak Marta zuřivě čistila a větrala interer auta. Až při večeři pojala podezření, že má Toník teplotu. Už to, že nechtěl nic jíst, bylo samo o sobě divné. A u stolu seděl jako zmoklá slepice. Když se jí podařilo pochopit princip fungování bezdotykového teploměru, naměřila mu přes 38 stupňů. Připadala si tak bezradně, jakoby se ještě nikdy nestarala o nemocné dítě. A její zeť zrovna není doma! Vnutila Toníkovi aspoň vlahý ovocný čaj, pomohla mu se svléknout a uložila ho do postele. Když teplota stále stoupala, odhodlala se a zasunula mu do zadečku čípek na teplotu. Ten po chvíli teplotu snížil a Toník konečně usnul. Spala i Anička, ale nestihla se před usnutím převléknout do pyžamka. Když se pozdě večer vrátil zeť domů a trapně se omlouval, že se někde zdržel, cítila se Marta na pokraji svých sil. Ale mlčela, i když v duchu si ohodnotila Ivošův pozdní příchod několika nelichotivými slovy.
K ránu Martu vzbudil dětský pláč. Toník měl znovu teplotu a navíc se počural. Převlékla mu postel i pyžamo, na čelo mu dala studený obklad. To ho zklidnilo a na chvíli ještě usnul. Pro změnu začala plakat Anička. Vylezla z postýlky a říkala, že bude blinkat. Stalo se to dřív, než došly do koupelny. Když ji Marta omyla, převlékla, šla probudit svého zetě. Dohodli se, že hned ráno vezmou obě děti k dětské doktorce.
Nemoc vnoučat jakoby dosud spolehlivě fungující Martu vykolejila. Za vnoučata cítila mnohem větší zodpovědnost než kdysi za své vlastní děti. Skoro se od nich nehnula, jen když usnuly, tak si sama na chvíli zdřímla. Léky podávala přesně podle nařízení doktorky a děsila se každé stoupající teploty. Děti skoro nic nejedly, a tak si na jídlo nevzpomněla ani ona. Ještě že ji na tomto rychle se točícím kolotoči na chvíli vystřídal zeť, když se odpoledne vrátil domů z práce. Teprve třetí den se dětem teploty začaly snižovat a úměrně s tím Toník i Anička ožívali. Začínali se dožadovat jídla a Marta se jim snažila udělat skoro všechno, co si vymysleli. Začínali se v postýlkách nudit, a tak vymýšlela různé činnosti, aby je zabavila. A nakonec stejně podlehla a udělala jim pelíšky u televize. Na tu vydrželi zírat celé hodiny. A ona si mohla aspoň na chvíli vydechnout.
Malá Ema se zatím v nemocnici zotavovala z náročné operace, každý den na tom byla o trochu lépe. I výsledky kontrolních vyšetření byly víc než uspokojivé. Lada naštěstí netušila, co se děje doma. Domluvili se, že jí to neřeknou, aby jí nepřidělávali starosti. Až po několika dnech, kdy už byly obě děti zdravé, to náhodou prozradil Toník. Lada se sice naoko zlobila, ale dodatečně uznala, že bylo pro ni lepší to nevědět. I tak měla svých starostí dost. A na ně může být pyšná, že to i bez ní zvládli.
Marta odjela domů až několik dní poté, co se její dcera s Emou vrátila z nemocnice. Byla ráda, že se její život zase vrátí do normálních kolejí. Teď se může začít těšit na synovu promoci. Letenky už Petr koupil, cesta do Londýna je čeká za pár dní.
