K rozhodnutí poskytnout domov pejskovi jsem došla časem a postupně. Nejprve jsem přispívala na výzkum a léčbu rakoviny prsu, později jsem se se svými kolegy v zaměstnání zapojila do sponzoringu malých šelem v ZOO a pak mě konečně napadlo dát domov opuštěnému zvířeti z útulku. Psa jsem do té doby neměla, jen jako batole jsem u babičky dováděla s loveckou jezevčicí.
Původně jsem si vyhlížela nějakého bílého pejska, bišonka, cotonka, nebo nějakého chlupáče jim podobného, ale žádný takový se v nabídce psů k adopci z útulků v blízkosti mého bydliště nevyskytoval. Zatelefonovala jsem tedy do útulku v Ostravě-Třebovicích, kde v tu dobu panoval vysoký nadstav čtyřnohých nocležníků, a poptala se, jestli by se tam pro mě takový pejsek nenašel. Paní zareagovala pružně a pod záminkou, že se pro mě určitě nějaký pejsek najde, mě nalákala na návštěvu třebovického útulku. Pro jistotu jsem se vybavila dětskými piškoty, obojkem i vodítkem, občanským průkazem, dvěma stovkami a lístkem na autobus pro mne i pro psa, kdyby to s nějakým tím psem klaplo.
V útulku v té době už upustili od návštěv zájemců o pejska u psích klecí, protože tato praxe stresovala ty, o které zájem nebyl, a oni pak nešťastně sledovali své kolegy, které si noví páníčci odváděli z klecí.
Paní mi tedy přivedla ukázat psa, kterého jsem si vybrala podle obrázku. Jmenoval se Saturnin a evidentně jsem ho nezajímala. Kromě toho byl dost velký, neunesla bych ho v náručí, kdyby se mu něco stalo, a auto na odvoz nemám a neřídím. Tak jsme se se Saturninem odmítli vzájemně.
Mezitím druhá paní přivedla pro jiné zájemce labradorskou retrívřici. Nastalo velké vítání, porážení židliček mácháním ocasu a čůrání na podlahu. Každý pejsek, když pochopí, že našel pána, štěstím poznamená kachličky, opravdu každý. Prozradila mi to paní policistka, když kolem mne spěchala s hadrem po retrívřici uklidit. Pro nadšenou retrívřici si totiž přišla celá rodina.
Povedené na celém příběhu bylo to, že tuhle fenečku tato rodina se dvěma dětmi jednoho dne ráno objevila na zahradě u svého domu. Děti nadšením tancovaly, ale babička zvíře ve své blízkosti nechtěla, nebyla s ní řeč, a tak po týdnu rodiče nalezenou věc, jak se zatoulanému zvířeti říká, řádně odevzdali do psího útulku.
Děti celý týden usilovně naklepávali babičku a poctivě se modlily, aby si pro jejich milou fenečku nikdo nepřišel. Jejich úpěnlivé modlitby byly vyslyšeny, pro psí krasavici si skutečně nikdo nepřišel a babička za tu dobu rezignovala. Nic tedy nebránilo tomu, aby se rodiče s dětmi pro svoji nalezenou a poctivě odevzdanou věc do psího útulku nevypravili a nezačlenili ji do své přátelské rozvětvené rodiny. Vítání pejska s dětmi bylo úžasné.
Retrívřice se chystala domů a paní policistky-pejskařky na sebe spiklenecky mrkly, ještě se ujistily, že opravdu jsem ochotna vzít si pejska, a protože jsem kývla, zaběhla jedna z nich pro zmenšeninu Saturnina, která se prý jmenuje Kuliočko. Kuliočko hned běželo ke mně, dalo si piškot, vyskočilo na klín paní policistce, pak přiběhlo pro piškot ke mně, oběhlo místnost, dalo si další piškot a zase skočilo na klín paní policistce. To se opakovalo ještě asi třikrát, až jsem se v duchu rozhodla, že si toho rošťáka vezmu. Ještě jsem nestihla nic říct, už si rošťák cvrnkl na kachličku. Zase ten psí šestý smysl spolehlivě zafungoval.
Zatímco jedna paní policistka utírala počůrané kachličky, druhé jsem nechala svůj obojek s vodítkem, ať pejska připraví na túru do nového domova, a šla jsem podepsat smlouvu o adopci nalezence za dvě stovky.
Jakmile jsem se smlouvou v kapse vypadla ze dveří, dostala jsem do ruky vodítko a tak tak jsem stačila Kuliočkovi, jakou rychlostí okamžitě vystartovalo pryč, jako by za prdelkou mělo vrtulku. Hnali jsme s takovým nadšením, až se tomu policisté na dvorku smáli.
Cesta k autobusové zastávce byla sice rovná, ale díky soustavnému občurávání všech keříků kolem chodníku se zdála být poměrně klikatá. Nicméně k autobusu jsme došli a hned tam Kuliočko alias Attila dostalo pochvalu od starších manželů, jaký je to krásný pejsek. Odvětila jsem, že ani nevím, jaké rase se podobá, protože je nalezený. Do diskuze vstoupila třetí paní, která čekala na autobus, s tím, že ona cvičí psy na cvičáku a v tom mém poznává border terriera.
Pejsek spořádaně nastoupil do autobusu, postavil se tak, aby nikomu nepřekážel, vystoupil také v pohodě, žádný strach, žádné překvapení, jako by autobusem jezdil denně. Cestou domů ze zastávky jsme opět poznamenali všechny keře v dosahu, a tak jsme metodou cik-cak obešli kus nového psího světa. Pejsek zase překvapil ve výtahu, do výtahu, z výtahu pochodoval, jako by to všechno znal. U dveří počkal, až ho pozvu dále, a postavil se za dveře. Zase čekal, co bude dále. Na to, jak řádil na policejní služebně, doma se choval podezřele spořádaně. A tak to už zůstalo. Venku si to užíval a řádil vždy jako pominutý, ale doma se choval jako dobře naprogramovaná hračka. Jen to dálkové ovládání neměl, ale jako by měl.
S pejskem jsem se rozloučil před více než dvěma roky, a tak tento blog je vzpomínkou na malého psa s velkým srdcem a dlouhým jménem, které postupem času získal. Byl to pes Míša Bingoš Kuličko Attila von Sokolska Strasse. Míša bylo jeho původní jméno, které jsem časem uhodla, Bingoš mu říkali policisté odchytáři, což jsem zjistila, když se s nimi přiběhl můj pejsek přivítat při odchytu v parku, kam jsme chodili na procházky. Kuličko mu říkaly paní policistky, protože měl překrásné oči a dokázal je opravdu manipulativně na lidi kulit. Attila bylo jméno ode mne a na Sokolské ulici v Ostravě byl odchycen.
Dnes už mi na zahradě a s péčí o baráček pomáhá nový psí parťák. Jmenuje se Toffi a je to PRT, jako když vyšije, jen asi o 10 cm vyšší, než by měl být. Tak o něm zase někdy příště.
