Zrození neznámého autora

Také jsem od mala ráda četla, začalo to pohádkami od Boženy Němcové, jak šel čas - Staré pověsti české, Řecké báje, zamilované románky a Listy paní a dívek u babičky ,Verneovky. Zhltala jsem různé žánry, než jsem se usměrnila k tomu , co mě nejvíce baví, co mi něco dá. Takový vývoj je asi nutný, aby člověk neustrnul. Mám ráda psychologické knihy, kniha mě musí upoutat hned na začátku. Myslím, že napsat knihu a ještě k tomu dobrou, není lehké.

Jsem typ vášnivého čtenáře z čtenářské rodiny. Jak u sebe , tak u dětí a vnoučat jsem jsem prošla i obdobím veršů .Z doby, kdy jsem ještě neuměla psát, mi maminka básničku zapsala. Umím ji dodnes: Pan vlček se prochází, chodí se mu s nesnází, bolí nohy , bolí hlava, je to chřipka , ale pravá! Tak mám schované i pokusy hlavně těch malých , co ještě neumí dobře psát. Pozoruji u vnuka prvňáka začátky čtení, kdy má pocit, že nápis mu něco našeptává a slovo spíš uhodne a podiví se. Čte názvy dinosaurů a pohádky ho už nebaví..Už jsme dali Robinsona, Tajemství vlaštovky a j., naposledy Toma Sayera..Také jsem měla raději příběhy Míši Kulčky, Veverky Zrzečky a O statečném Cibulkovi....

To politické kopnutí do Oldřicha skrze bonusové kopnutí do Mináře vypadá jako malicherná popudllivost a pomstička za nedostatek obdivu...

Je mi jasné, Oldo, že raději čteš žvásty toho samozvance Mináře. Pobavil jsi mě, literární znalče.

Po pravdě, nedokázal jsem to dočíst celé. Chvílemi se ztrácel spád , je to spíš úvaha nebo esej (jasně že taky próza :-) ). Ale nikomu dalšímu jejich pocity neberu, jsem naopak rád, že vy jste si to užily.

Jendo, výborná glosa. Tvá charakteristika pohádek je úžasná. Dobře, že se nám autor zrodil. Postpubertální autor má můj obdiv za studium teorie literatury. Tomu současnému přeji, aby ještě dlouho dával prostor své nepokojné duši – i když asi ne prostřednictvím pera a notesu, ale PC. :-) Jako holčička a dívka jsem na akční děje moc nebyla. To slovo jsem ani neznala. Padouchy jsem nehledala, asi bych se jich bála. Měla jsem ráda zamilované příběhy. A Dětskou encyklopedii a knížky edice Rozum do kapsy.

Musím denně číst,asi jako dýchat.Aspoň jednu,ale někdy i dvě-tři knihy. Číst jsem se naučila asi v 5 letech sama,jen tím,že mi máma řekla,co je napsáno nad obchody.Od 6 let chodím do knihovny,nyní asi jen do tří,bývalo,že i do pěti.Nanosím v jednom týdnu hromadu a pak se jen nořím do vln slov a vět.Dříve ,jeden čas,jsem si psala i výpisky,jenže vzhledem k množství literatury jsem nestíhala,a tak to skončilo několika sešity.Dávám přednost životopisným knihám,třeba i jen obyčejných,ale zajímavých lidí.Knihovny doma máme už přecpané,tak si skoro žádné nové knihy nekupuji.Psát básně- ano,také mám uschováno několik.Dnes, myslím, je ještě méně čtenářů básní,než bývalo.No a co se týká vlastní tvorby: snažím se napsat aspoň mé paměti,aby si děti (?) jednou na mne vzpomněly,a nemusely litovat,že se mě na to nebo ono včas nezeptaly....

Já jsem se naučila číst tiskací písmena na 3 letech kvůli dětské divadelní roli, kterou jsem dostala. Pak jsem už postupně četla Sekorova Míčka Flíčka, Němcové Národní báchorky a pověsti a Babičku. Sestra zase tiskacími písmeny psala text k vlastní vymyšlené pohádce. No, ale géniové se z nás přesto nestali. Zajímavé, že ve školním věku jsme zhltly verneovky a další odborně-dobrodružnou četbu, ale dívčí románky určitě ne. Nanejvýš ještě od Šmahelové Mládí na křídlech. A vlastní psaní? To byl u mě "výkřik zbloudilé duše", i když na slovní zásobě se to kvantum přečteného přece jen trochu podepsalo. Dík za zajímavou analýzu.

Líbo, takových šuplíků máme ve svém podvědomí fůru. A občas se něco z nich vynoří ven, až se tomu sám divím. Paní Kollinová, potěšila jste mě těmi třemi knížkami. Přesně ty jsem četl, sotva jsem se naučil číst. Dětství s knížkami bylo krásné. Když teď chodívám odpoledne venčit psa do parčíku za školou, chodí obvykle děti domů. Ať starší, nebo i ty nejmenší, každé dítě má v ruce chytrý mobil a hraje si, div, že se nepřerazí. Tak to je naše budoucnost.

Hodně jsem se v tvém popisu vývoje čtenáře poznávala :-) A líbí se mi, jak jsi dětského čtenáře popsal *** A čte a čte a hltá jednu knihu za druhou, než si uvědomí, že existuje také jakési žánrové rozlišení a že některé knihy není vůbec schopen pochopit, anebo ho prostě nezajímají. Cpe si prostě do hlavy spoustu nových poznatků, aniž je zatím schopen třídit je do příslušných kategorií. *** Vědomosti z četby nasáté v dětství mám uloženy někde v tajných šuplíčcích, a teď se občas sama sobě divím, když se v různých reportážích, cestopisech, povídání o přírodě či soutěžích objeví dotaz či něco neznámého - a já vím o co jde nebo znám odpověď. Ne vždycky, samozřejmě, nejsem Všeználek.