Náš mazlíček aneb Jak jsme si žili "na psí knížku"
FOTO: autor

Náš mazlíček aneb Jak jsme si žili "na psí knížku"

20. 2. 2020

Vážení přátelé. Domácí mazlíčci jsou mým nejoblíbenějším tématem a také jsem na íčku již 10 příběhů s nimi publikoval. Takže jen doufám, že vám nebude vadit, když se dnes budu v lecčems opakovat, od redakce toto použití do probíhající soutěže již mám povolené. A já sám se ke svým zážitkům rád vracím. 

Opravdové štěstí v životě lidském může přinést jen opětovaná láska. Pokud se k němu připojí i trochu spontánního humoru, je na co vzpomínat až do konce života. Já jsem takové období zažil a dnes bych se s vámi rád o tyto své sentimentální vzpomínky podělil. Sedm let, než mi v r.1979 zemřela žena, jsem prožíval něco překrásného a lví psí podíl na tom měl i náš milovaný Dingoušek. Nuže následující obrázek je z úplného počátku tohoto našeho šťastného období.

Na otázku, co je podstatou času, odpověděl kdysi Albert Einstein lapidárně: „Čas je to, co vidíme na hodinách.“ Pokusím se v tomto článku, jako už kdysi pan Brouček, zacestovat si časem zpátky a zavzpomínat tak na svého největšího psího kamaráda Dinga. Měl jsem ho tak rád, že jsem si pak ještě dlouho na různých webech volil přezdívku „dingocz“.

Ačkoliv je obecně známo, že pes dingo je divoký pes australský, náš Dingo byl zaručeně český a navíc šlechtic, což dokazoval jeho rodokmen. Tomu jsem právě říkal psí knížka a ta nás provázela po různých výstavách a soutěžích. Koupili jsme ho na inzerát v chovné stanici paní Homolkové a tato dáma jej pojmenovala „Dingo z Homolkova“. Je třeba dodat, že o jménu psa spolurozhoduje poradce chovu a počáteční písmeno u jeho jména je předem dáno všem štěňatům v tom kterém vrhu. Takže i všichni Dingovi sourozenci měli jména začínající písmenem „D“. Ovšem dodatek „z Homolkova“, který svědčil o jejich modré krvi, již byl improvizací oné majitelky chovné stanice, která mě nadchla. Velmi se mi líbí doba, kdy sevýznační muži honosili jménem, jež tvořilo jméno křestní a místo příjmení pak název jeho sídla, jako třeba náš milý Jiřík z Poděbrad. Tento hezký zvyk platil i jinde v Evropě, ve Francii to bylo spojeno s předložkou „de“ a týkalo se to i žen, jako např. markýza Madame de Pompadour. Při té příležitosti mě napadá poupravit i jméno jednoho slavného slovenského politika, které se v roce 1968 vyskytlo i na zvacím listu pro sovětskou armádu na Vasil de Bil´(ak).

Dingo byl boxer, a proto od pohledu budil respekt. Jenže jako pes hlídací nefungoval, díky své povaze to byl spíš pes vítací. Úplně stačilo, aby se na něj zloděj usmál a řekl „Pojď sem, ty kluku, ty jsi krásnej“ a Dingo si mohl ukroutit ocásek, jakou měl radost. Vyprávěl mi to kamarád, který k nám přijel, když jsme nebyli doma a Dingo ho neznal. Mimochodem o dvacet let později, již v Brloze, můj voříšek Bertík, se zase mohl uštěkat, když vítal listonošku. Marně jsem mu říkal „Berto, ty vole, vždyť ona nevěří tomu, že ji vítáš a nechce k nám chodit. A ještě něco měli společného - silný lovecký pud. Když Dingo na cvičišti trénoval „stopu“, nesměla mu zkřížit cestu opravdová stopa zajíce. V tom případě se nám na to vykašlal a a vyrazil po té stopě za ním. Klidně i při závodech.

S Bertíkem jsem již na cvičák nechodil, nicméně ani u něj nehrozilo, že by se zaběhl a i při normální procházce byl „na volno“. Velmi jsem se bavil, když také narazil na stopu zajíce a šel po ní ve vysoké trávě nebo jiném vyšším porostu, protože byl malinký a zajíce neviděl. Zajíc z toho ovšem měl stejnou legraci jako já, chvíli schválně kličkoval a pak se postavil na zadní, aby na něj viděl a pobavil se. Něco podobného je i na obrázku č.5 od Eleny Valeriánové z i60, který si teď dovolím použít. Bertu totiž nikdy nenapadlo místo kličkování se také postavit na zadní a porozhlédnout se kde ten zajíc zrovna je. 

Dinga jsme se také nebáli nechat běhat volně, i zcela samotného a bez náhubku, protože by nikomu neublížil. Bydleli jsme tehdy na okraji Českého Krumlova, asi 2 km polní cestou od samoobsluhy. Z té jednou manželce telefonovali, že Dingo uvnitř stojí před pokladnou, bere si od lidí z nákupních košíků rohlíky a zapomíná jim poděkovat. Takže Danka musela naložit Liborka do kočárku a vyrazit pro něj, já byl v práci. Navíc měl Dingo i hudební sluch. Zejména na něj působilo, když jsme s manželkou zpívali anebo hráli nějakou melodii dvojhlasně. Okamžitě se k nám přidal a začal hlasitě výt. Ovšem nejvíc se mu líbil kánon, který nás zpívalo víc, když jsme měli společnost. (Na vysvětlenou: Kánon je vícehlasá píseň, v níž se jednotlivé hlasy neliší v melodii ani textu, avšak jsou navzájem časově posunuty - třeba u písně "Červená se line záře", tu jistě znáte a byla to Dingova nejmilejší).

Dingo do naší rodiny výborně zapadl také svým smyslem pro humor a nejen to, dokázal se i smát s vyplazeným jazykem. Jednu hezkou historku jsem již vylíčil ve svém článku o jeho aprílovém žertu https://www.i60.cz/clanek/detail/11357/duben-nebo-jenom-april  V dalším svém článku jsem malinko upravil a vylíčil situaci, kdy Dingo oškubal sousedům slepici, ale neublížil jí. Nechal
ji běhat nahou po dvoře a mohl se potrhat smíchy. https://www.i60.cz/clanek/detail/14757/aprilove-rady-jedne-slepici-aneb-mame-radi-zvirata

 

A jak to vůbec všechno s Dingem začalo? Svého času jsme s mojí milou Danuškou žili ve staveništním zařízení u Českého Krumlova, kde jsem byl jako stavbyvedoucí provizorně ubytován v jedné místnosti, ovšem také „na psí knížku“, abychom si takové soužití ještě před svatbou vyzkoušeli. Předtím mi byl věrným přítelem a společníkem jen kocourek Filip, o čemž dost podrobně vyprávím ve svém starším článku https://www.i60.cz/clanek/detail/14165/mame-radi-zvirata-v-nouzi-poznas-pritele. (Aneb: Jak je důležité míti Filipa). Zpočátku jsem s ním žil sám a dělalo mi dobře když mi vždy večer u kávy  vyskočil na klín a krásně vrněl.

 

Až později se naše rodinka rozrostla o Danušku a Dingouška a vůbec nám nevadilo, že máme všichni čtyři dohromady jen jednu železnou postel a žádný televizor. Výcviku Dinga se s chutí ujala Danka, která k němu velmi přilnula a pravidelně s ním chodila na cvičák, což jsem po ní převzal já, až když se později musela věnovat narozenému Liborkovi. 

Omluva za obrázky nalepené nakřivo - ve spěchu jen pro pobavení mé ženy. Nemohl jsem tehdy tušit, že budu za 50 let přispívat do magazínu kde bude vypsána soutěž na téma domácích mazlíčků. 

Závěrem ovšem musím konstatovat, že ve výdělečné činnosti se Dingo neosvědčil. Velkou radost jsme měli, když se na velké oblastní výstavě stal vítězem třídy mladých a obdržel, kromě medaile (viz titulní obrázek), i zápis do rodokmenu a chovné knížky.

A tak jednoho dne konečně nastal náš očekávaný den D a já jsem se s ním rozjel za fenkou, které byl poradcem chovu doporučen. Byl jsem celý natěšený na odměnu va výši ceny jednoho štěněte, což byly tehdy 2000 Kčs. Jenže to dopadlo špatně. Bylo to v létě za obrovského vedra, skoro jako jsme zažívali letos. Dingo se té čubičky, která na něj celá natěšená již čekala na zahradě chovatelky, ani nevšiml a pořád jen chodil pít. Až jsem to vzdal a zase jsme odjeli. Další doporučení jsme do doby, kdy jsme se museli Dinga vzdát, od poradce nedostali.

Osud tomu chtěl, že se mi podařilo získat byt k rekonstrukci v Č. Budějovicích, ale bez možnosti výběhu pro něj a u Liborka se objevila alergie na psí srst, takže v bytě s námi být nemohl. Podal jsem si tedy inzerát, že jej daruji „do dobrých rukou“, což se i stalo. A tak mi na Dingouška zůstaly alespoň krásné vzpomínky a to reprodukční selhání jsem mu za zlé nikdy neměl.

Závěrem musím dodat, že když jsem o naší „spanilé jízdě“ vyprávěl kamarádům a zmínil se o tom, jak Dingo v sídle doporučené milenky jenom chlastal, tak jsem si vyslechl nepravdivý výrok „to on je po Tobě“. No jo, bylo to v hospodě u piva. Nicméně bych rád předložil k úvaze samotný fakt, jak je to nespravedlivé, když si, na rozdíl od voříška, čistokrevný pes milenku nemůže vybrat z více chovných jedinců. Tohle přece byla již dávno světem odsouzená praxe s „árijskou rasou“ u nacistů, tak proč u psů setrvává??? Třeba se zrovna Dingovi vůbec nelíbila čubička, kterou mu vybral poradce chovu, a já bych s ním byl klidně vyrazil na námluvy vícekrát. A nebylo by od věci, kdyby se i u fenky sešlo více kandidátů, kteří by o ni soutěžili. Prostě jako v přírodě. Dávám hlasovat. A prosím s úsměvem, přátelé.

Soutěž - Mazlíčci
Autor: Libor Farský
Hodnocení:
(5.1 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Jírová
Vaše vyprávění o "vítacím boxerovi" mi silně připomnělo našeho prvního psa - boxera Danila. Nebyl sice výstavní, neměl rodokmen, i když jsme znali jeho "papírového" otce. To nám nevadilo a s urputností mládí ho cvičili. Někdy více, někdy méně zdařile. Ale byl bezvadný, jednu příhodu s ním jsme zde popsala v článku " Danila". Bohužel také jsme ho nakonec z rodinných důvodů nemohli mít a také jsme ho darovali známým, kterým jejich boxer zemřel. Měl se u nich moc dobře, neměli děti, tak jim je nahrazoval. Celý život fandím všem boxerům, mají nesmírně milou povahu a milují děti.
Hana Rypáčková
Povídání o peskách a kočičkách miluji. Já mám ztrátu Vendíka tak čerstvou, že ač na něj vzpomínám s láskou, nemohu o něm psát. Kdo byl v Rožnově a na Kuksu a někdy i na pivku v Praze ví, jaký to byl dobrý parťák. Už s prvním pudlíkem Filípkem odpočívají na zahradě s výhledem na Šumavu, kde tak rádi s námi pobíhali..
Libor Farský
Já se asi picnu … Teď jsem si sám omylem přidělil 5 *
Soňa Prachfeldová
Liborku moc milý příběh , boxeři jsou půl člověka, jak já říkám, mám za svůj život již 7 boxera, nyní 10 letou Fanynku a opatruji ji, jak oko v hlavě. Od mládí až po stáří.
František Matoušek
Libore, moc hezké povídání. Já jsem nikdy žádného nejlepšího přítele člověka neměl, ale slyšel jsem od svých přátel(chovatelů)nejednu veselou příhodu podobné té o Dingovi a rohlících. Dost jsem se pobavil.
Jitka Hašková
Libore, moc hezké vzpomínky.
Věra Ježková
Borku, také tvá vzpomínání znám. Ráda jsem si toto připomněla. Píšeš moc hezky.
Zuzana Pivcová
Něco z Tvého vzpomínání už znám, ale i tak jsem ho ráda přijala. Také připomenu, že jsi ještě nedávno měl poměrně starého Bena. No, vidíš, ještě by sis psa obstarat mohl. Veterinář mi nedávno řekl, že k němu chodila paní, která pak protestovala, že už pejska ve svém věku nechce, a pak ho nakonec ještě přežila. Tak do toho!
Zdenka Soukupová
Libore, moc hezké vzpomínání.My jsme kdysi také měli psa, krásného tříbarevného bígla (beagle), ale bez "papírů". Byl to menší pes, ale sílu měl minimálně za tři. Když už byl dospělý, dvakrát jsem se z procházky s ním vrátila s odřenými koleny. Musel být vždy na vodítku, jinak byl schopný se vrátit až za několik dnů. No a když jsem s ním šla s tím vodítkem v blízkosti lesa a on ucítil nějakou zvěř, rozeběhl se s takovou silou, že mě vzal s sebou a já padla jak dlouhá, tak široká. Tak s ním musel chodit manžel, ten ho udržel. TAky na psa ráda vzpomínám.
Marie Seitlová
Libore, krásný příběh a vzpomínka na tvého psa Dinga.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.