Mladí versus staří. Je to vztah plný předsudků

Dobrý den, myslím si jako učitel, že děti nejsou špatné, ale obrovský potenciál mají v rukou rodiče. V rodině se formuje člověk na celý život, škola a další prostředí to už nezmění. Hlavně dítě vést k zodpovědnosti, jinak bude mír problém na celý život, naučit ho hygienickým návykům, slušnému chování a neposkytovat mu špatný vzor. Mám vnučky dvojčata, 11 let, chytré, slušné, ale neumí zdravit. Mnohdy se na dovolené za ně stydím, Asi už to nezachráním, Snažím se s nimi povídat, aby stále nečuměly do mobilu, chodíme po horách, muzeích, kinech, daleko od sociálních sítí. Ne, nejsem rodič, ale jako děda se snažím pomocí vzájemné interakce na ně výchovně působit. Jindra

Staří vychovávali ty mladé. Když vidím, jak babka pustí sednou 10 letého vnuka, a sama sotva stojí, tak se nedivím, že vnouček se bude chovat jako barbar ke všem starším lidem. Je to v lidech a hlavně v rodičích těchto dětí.

Je jiná doba, jiné možnosti, prostě se mladí mají líp. Ale jsou asi takoví jako my, možná trochu neuctiví, ale třeba o tak má být. Moji potomci jsou úspěšní a slušní lidé, můžu být pyšný. ?

Mám dva vnuky,dnes už jsou to mladí muži na ženění a protože se můj syn oženil na Slovensku, /snacha je české národnosti,ale narodila se na Slovensku/narodili se tam a zdá se mi,že je tam chování mladých takové jemnější. Pamatuji si,jak náš vnuk po probuzení na chatě scházel dolů schody a mezi zábradlím na mě volal /byly mu 3 roky/ : babi,ako si sa vyspala ? Pamatuji si to dodnes a otázkou :babi, ako sa máš ? začíná každý telefonický hovor. Ale jinak,jak už jsem tu psala,jsem už 20 let správce družstevního domu o 11 podlažích a za tu dobu jsem zažila několik generací,někteří zdědili byty po rodičích,kteří už nežijí a založili tu své rodiny,tykám jim,znám je od miminek a i jejich děti jsou milé a slušné a mám radost,když na mě ve městě volají z dálky. A ještě jeden zážitek z poslední doby. Jela jsem autobusem z Ostravy a ve středu autobusu u dveří seděli tři hoši,stále se špičkovali ,docela hlasitě .Na další zastávce nastupovala velmi těžce stará paní a oni mladíci všichni tři okamžitě vyskočili a pomáhali staré paní nastoupit .Maminku jednoho z nich znám,tak jsem se zmínila,jak se hoši zachovali,potěšilo ji to. Já myslím,že dnešní mladí nejsou horší,než jsme byli my. Jen vyrůstají v jiné době a jiných poměrech .

Včera jsem prožila celý den na vesnici u vnoučka, který je po nemoci ještě doma - chodí do 5. třídy. Počítal mi matematické příklady, vždy mu je kontroluji, ale včera mi říkal: Babičko nemusíš mi to přepočítávat - já si to zkontroluji na kalkulačce - bylo to dobře, ale já mu řekla - přece jen to přepočítám jestli ti jde kalkulačka dobře - tak s tím souhlasil. Pak mi přehrál na kytaru - byla jsem skutečně překvapena, že si vzal mobil a podle něj ji sám naladil a pak teprve hrál. Ano dnešní mladí jsou a žijí úplně jinak než my v našem mládí. Ale na druhé straně mám radost, že jsem je mohla učit třeba skákat školku přes švihadlo a jiné věci. Při pomoci na podzim na zahrádce se mne třeba tento vnuk ptal, proč se sázejí brambory kousek od sebe - bylo mu to divné když jsme je společně vykopávali... Ano, včera jsem skutečně celý den vnímala svět desetiletého dítěte a vím, že je krásný - tak jako on vnímá ten můj, když mi každý týden chodí jednou ze školy ke mně a zase vnímá ten svět můj a už mi pomáhá - je to můj nejmladší vnouček - mám jich od tří dětí už víc ve vyšším věku, všichni jsou vedeni k práci - se všemi si dobře rozumím, za což jsem rodičům moc a moc vděčná.

Když jsem byla dítě a dostala jsem vyhubováno za své mladší sourozence, často jsem slyšela, že jsem měla mít rozum, protože jsem starší. Jenomže o starších se zdaleka ne vždy dá říct, že ten rozum mají, a to bez ohledu na to, vůči komu jsou starší. ō tempora, ō mōrēs! (Cicero)

Ještě jen taková poznámečka. Těch dvanáct dětí v rodině není běžné už hódně dlouho. A ani tehdy staří lidé nepožívali velké úcty. To spíše se ta naše generace nenechá jen tak odbýt a dáváme o sobě světu znát.

To je přece jasné, že my takoví v mládí nebyli. Neměli jsme tu odvahu, sebevědomí a možnosti dnešní mládeže, a hlavně nebyl internet a mobily. Za našeho mládí se nadávalo klukům za dlouhé vlasy a my holky jsme nesměly do školy chodit v sukni. Když jsem co by šestnáctiletá vyrazila do ulic v šortkách (to jsem měla rozhodně zadek zakrytý, ne jako dívky teď) tak mne na chodníku zastavil cizí starý pán a ptal se mne, jestli jsem při měření nohavic stála ve vodě. A až budou dnešní mladí staří, bude ta budoucí mládež zase úplně jiná. Třeba budou holohlaví a vlasy si budou implantovat na kostrč, co já vím. Prostě je to tak, jak je. Jen by mělo být mezi generacemi více respektu a tolerance navzájem.

Asi vzájemné nepochopení pramení z mála kontaktů mezi generacemi. I my jsme už jiní, než byli naši prarodiče. U nás jsou zastoupeny v rodině snad všechny věkové kategorie a když se sejdou i známí, třeba při posezení na zahradě, jakoby ani mezi námi věkový rozdíl nebyl. A jsem za to ráda. Není dobré si jen stěžovat, pochopit dospívající, mají starosti sami se sebou, nejsou o nic horší ani lepší, než jsme byli my. Myslím, že ti důchodci, kterým vadí spousta věcí, už byli takoví i za mlada.

Faktem je, že každý má tu svoji pravdu. Vidí věci svýma očima. Ale už si neuvědomujeme, že ten druhý se na svět nedívá těma našima očima, ale také svýma. A divíme se, že vidí něco jiného.