Děti se musí hodně chválit, míní rodiče. Podle prarodičů se to s chválou přehání

Četla jsem celou chytrou knihu o tom, že prarodiče mají vnoučata chválit, protože těch, co je pérují, srovnávají a motivují mají ve svých životech až až. Právě proto, že dnešní svět je stavěný na výkon a na porovnávání potřebují děti někoho, kdo je pochválí i když je všichni kárají. Já se svojí povahou jsem tohle potřebovala připomenout.

Chválit, když je za co a pokárat taky. Hlavně je ale milovat a dát jim zázemí, být jim příkladem.

Byla bych pro zlatou střední cestu. Od rodičů jsem se pochvaly nedočkala, o všech svých nedostatcích jsem byla informována denně. Výsledkem bylo, že až díky studiu psychologie na VŠ a vlastnímu úsilí jsem se dopracovala ke zdravému sebevědomí.

Nás rodiče nechválil,protože prý považovali za samozřejmost,že se dobře učíme,nijak nezlobíme apod. Ale nás to mrzelo,protože spolužáci za dobré výsledky dostávali nějakou odměnu a my nic.Šlo nám hlavně o tu zpětnou vazbu,o uznání. A myslím,že když tohle nefunguje,tak se dítě po čase přestane snažit,má pocit,že to stejně nikdo neocení. Takže chválit,ale nepřehánět!

Ve svých článcích píši, že chválení i nechválení, někdy až hanění u mě vychází nastejno. Rodiče byli rozumní, tak při čtyřech dětech, různých schopností nechválili, ani netrestali. Dobře věděli, že vztahům mezi námi dětmi a v konečné fázi soudržnosti rodiny by to vůbec neprospělo. Ať jsem přinesla ze školy dobrou, nebo špatnou známku, tak mi rodiče řekli, "pro nás se neučíš, učíš se pro sebe" a mně to přišlo normální. Spíše bych řekla, přestože jsem nikdy nebyla soutěživá, že mě vždycky víc dopředu posouval nezdar. Když se mi něco nepovedlo, tak bez popudu "zvenčí" jsem se snažila, příště to udělat lépe. Nikoliv však nejlépe :-)

V MF Dnes by článek Oběti falešných úspěchů, autorka psala o permanentně chválených dětech v Americe, kteří v dospělosti u ničeho nevydrží, nejsou schopni si najít práci, protože tam je nikdo nechválí a vůbec nevědí co se životem.

Myslím, že nejlepší je jako ve všem zlatá střední cesta. Nechválit nikdy je špatně a chválit příliš, tak to taky. Mám pocit, že dneska je všechno zaměřeno jen na úspěch a peníze, a to za každou cenu. Rozčilují mne lidi, kteří si skrz své děti hojí své mindráky a tlačí je za každou cenu někam, kam ty děti nejenže třeba ani nechtějí, ale ani na to nemají. Zažila jsem v metru matku, která na sedačce hustila do malého, předškolního synka jména v mančaftu hokejistů. A velice se zlobila, že se to synek nebyl schopen zapamatovat. Byla do toho tak zapálená, že snad vůbec nevnímala, že jsou v metru...přemýšlela jsem, proč to ten malý musí tak nutně ve svém věku znát...

I já svá vnoučata pochválím, ale nepřeháním to. Naopak dokáži, speciálně sedmileté vnučce, která mi nadšeně ukazuje třeba nalakované fialové nehty na rukou i nohou říci, že se mi to nelíbí a řeknu i proč. Nemám s tím problém, oba mne již znají a jsem přesvědčená, že z každé mé pochvaly mají o to větší radost.

Myslím, že s chválením je to jako se vším ostatním v životě. Nic se nemá přehánět. Jsem samozřejmě taky pro pochvaly, dítě musí cítit podporu a být sebejisté; na druhou stranu určitě občas neuškodí mírná a přiměřená "nepochvala". Jinak dítě usne na vavřínech a v dospělosti to nebude mít lehké.

Já jsem také pro chválení. Děti nejsou hloupé a když přijdou mezi ostatní děti (které je rozhodně nechválí :-) ), je jim jasné, že ony zřejmě nejsou ty nejlepší a nejkrásnější na světě, jak se jim snaží namluvit babička nebo máma. Ale také vědí, že pro svoji rodinu jsou ty nejlepší děti na světě, a to je základ pro spokojený život. Aspoň si to myslím.