Svou pravou identitu najdeme někdy až ve zralém věku

Nějak se mi to v životě poměrně vyváženě poskládalo... Nedosáhl jsem vždycky na to co jsem chtěl, asi abych si nezkazil charakter. Ale často se mi podařilo věnovat tomu, co jsem si přál.... Tak nějak akorát :-) Aktuálně mám spíš skromná osobní přání a daří se mi je splňovat.

Zuzko, moc hezky jsi to vyjádřila to, co já sama někde hluboko pociťuji. Opatrně a po kousíčcích nalézám teprve teď svou pravou identitu.

Od té doby,co jsem v důchodu,už se nenechám do ničeho nutit.Dělám hlavně to,co mne baví,zajímá,těší. Odmítám se stresovat nepříjemnými zážitky, nenechám se vmanévrovat někam,kam se mi nechce.Je to obrovská úleva,nemít např. zapnutý mobil,nemuset jet za každého počasí do práce, zaobírat se neustále problémy s penězi....Už několik let si jdu kdykoliv do lesa,pracuji si na zahradě,čtu si celý den,jedu si na inlajnech či na koloběžce....Doufám,že mi to bude ještě dlouho dopřáno.

Zuzko, moc zajímavý článek, jako bych chvílemi četla o sobě. Vím, že jsem hodně dlouho žila život podle potřeb ostatních, nakonec se to ode mne očekávalo, protože jsem byla až moc spolehlivá a zodpovědná. Ta role mi sice vyčerpávala, ale ostatní byli spokojení a vše bylo zajištěno. Až když jsem v 53 ovdověla, zjistila jsem, že jsem vůbec nežila svůj život. Navíc jsem byla tak zmatená, že jsem potřebovala nějakou radost. Zpočátku to byla poezie, časem jsem si více užívala přírody, ... až jsem se dočkala důchodu. Teď už si můžu rozložit malování, modelování nebo třeba zabratcelý stůl a skládat puzzle (jako třeba tento týden). Teď skutečně žiju po svém. Přeji to všem ženám, muži to umí tak nějak od mládí.

Zuzko, děkuji za moudré a milé zamyšlení. Mám dojem, že mé vlastní já zůstalo celé, spíš se časem obohatilo. Nikdy mi nepatřil svět, neměla jsem žádné smělé plány a velká očekávání. Jako mladá jsem se o sobě napřemýšlela dost, když jsem se učila žít. Proto ve stáří o sobě moc nepřemýšlím a žiju na základě zkušeností a, snad by se dalo říct, intuitivně. Pokud můžu, jsem s lidmi, které mám ráda, a dělám, co mě baví. K tomu patří i íčkové aktivity. Na tvoji poslední otázku odpovídám: už ano. :-)

K poslednímu odstavci, moje aktivity jsou obecně známé. Celý produktivní život jsem byla v plném zápřahu, tak své aktivity jsem začala rozvíjet až v důchodu. Mám samostatné děti, takže si mohu dovolit být zdravě sobecká a v žádném případě tuto sobeckost nezaměňuji za bezohlednost ♥♥♥

Ano Zuzko, souhlas s napsaným, jen nerada už to píšu, ale záleží hodně na zdraví. Potěšení byl sport, cestování pěšmo, práce na zahradě - zůstalo mi jen občas koloběžka, někam dojdu, ale ne moc daleko, nestačí mi dech a na zahradě dělám podle toho, jak mi je. Tak zkouším tvořit něco duševně. Udělám práce spojené s dvojčlennou domácností, někdy i to je pro mě zátěž.e jíst se musí, vyprat též a něco poklidit. Teď se chystám dělat chůvu, starostka má druhého caparta a tak jsem nabídla, že budu vozit. Doufám, že budu mít zase pohyb a potěším se s malým. Uvidíme, jak to dám....

Zuzko, pro mě další úžasný článek od Tebe. Plně souhlasím se vším, stejně jako Jana v 11:03. Jak píšeš v druhém odstavci, víc než bylo zdrávo okopaná životem, jsem začala hledat svoji identitu, záhy po prvních nesmělých krůčcích na tomto portálu. Povedlo se a to hlavně díky poznání sama sebe. A jen tak mimochodem, včerejší vystoupení Mariána Jelínka v pořadu Všechnopárty bylo naprosto dokonalé.

Zuzko, ani nemohu věřit , že si tuto otázku kladu už hodně dlouho a neumím se rozhodnout být aspoň trochu sobecká .Stále dělám to, co potřebují moje děti ,vnoučata , jejich pes a nemocná kamárádka. Mám pocit , že žiji jejich život a na své touhy nemám vůbec čas.Večer mě potěší čtení hezké knihy a to mi dodává další sílu do dalšího dne. Moc pěkně napsané. Dík.***********

Zuzano moc pěkná úvaha. Léta jsem bohužel musela, teď už mi to nehrozí. A jen a jen můžu. A je to fajn pocit.