Naše životní radosti
foto autor

Naše životní radosti

15. 12. 2019

Je docela zajímavé sledovat, jak se předmět naší životní radosti mění s věkem. Těžko můžeme čekat od malého dítěte, že mu největší radost udělá vědomí, že se dožilo dneška a že z postele vstane křepce a bez artrotických bolestí. A naopak, těžko můžeme očekávat od člověka seniorského věku, že bude radostně chodit na pískoviště a jásat nad každou hezky uplácanou bábovičkou. A pokud tento případ skutečně nastane, tak už to nebude ani tak radost ze života, ale spíš psychiatrická diagnóza.

Všechny ty radosti, které nám zpříjemňují život, jsou tedy pojmy velmi relativní. A nejsou bohudíky omezeny ani počtem, ani svou náplní. Mají nejrůznější obsah. A jsou kupodivu i tací, kteří mají radost z toho, že sousedovi chcípne koza. Ale o těch psát nechci. Moje radosti ze života měly vždy zcela pozitivní náplň.

Když jsem byl úplně malý, tedy ještě dítkem předškolního a raně školního věku, dobře si pamatuji, že mi velkou radost pokaždé udělala pěkně do zlatova upečená vánočka. Jednou jsem si k takové vánočce sedl a snědl jsem ji s velkým hrnkem čaje úplně celou a ostatní členové rodiny jen koukali. Podruhé už máma pekla raději vánočky dvě. V prvních letech národní školy jsem ovšem neměl rád přezdívku "Kulička". Ani nevím, jak jsem k ní vlastně přišel.

Po celá školní léta bylo těch radostí poskrovnu. Alespoň si nepamatuji na nějakou jinou, než byly knihy. To už nebyla ani tak radost, jako posedlost. Vášeň. Vzhledem k tomu, že jsem si v místní knihovně půjčoval někdy i osm knih týdně, na ostatní radosti nezbyl logicky čas. Začal jsem s přírodou, pohádek bylo poskrovnu, poté přišel na řadu Jules Verne, o pár let později se k němu přidal Karel May, pak následovaly knihy budovatelské. Po nich přišla na řadu prvorepubliková tvorba -  Poláček, Vančura, Wolker, Nezval, Pujmanová, Šmahelová, Hora, a hlavně Karel Čapek. Nemohl jsem přeskočit ani dobu romantickou, zejména Máchu, Slowackého a Viktora Huga a později společenské romány typu Romaina Rollanda, Martina Andersona Nexö, Remarqua či Selmy Lagerlöfové. Když jsem u maturity odevzdával seznam dosavadní četby, na třídního šly mrákoty a prohlásil, že tohle rozhodně po mně číst nebude. V seznamu byl totiž uveden přesně jeden tisíc knih.

Tahle radost mi vydržela kupodivu hodně dlouho. Ale jak šel život, tak struktura životních radostí se logicky měnila. V životních radostech i strastech počala figurovat děvčata a původní, zcela konkrétní a hmatatelné dětské radosti dostávaly postupně také abstraktní podobu snů, těžko splnitelných představ a nejasných tužeb.

Některé radosti však provázejí člověka po celý jeho život. A je jedno, jestli glosujeme to, co nám pravidelně radost dělá, nebo to, co by nám mohlo dělat radost v případě její realizace. V mém případě to jsou zejména dva momenty. Tím prvním je moře. Pohled na moře, vnímání jeho nekonečného pohybu, řeči, života i napětí. Prvním, kdo mi zprostředkoval poznání moře, byl Jules Verne. Když jsem moře uviděl poprvé na živo, mohl jsem ho proto pozdravit už jako starého známého. Sedět na břehu a dívat se na hru vln, byl pro mne vždy ten nejúžasnější zážitek. Kolikrát se mi v paměti vybavily Verneovy příběhy, když jsme se ženou procházeli kouzelným Středomořím.  Ale o svém vztahu k moři jsem toho napsal už více než dost. Nechci se tady opakovat.

Dalším momentem, který ve mně vyvolává příjemné pocity, radost a optimizmus, je slunce. I o tom jsem už také napsal mnohé. Tedy jen krátká citace z mé „Glosy o potěšení.“

„U druhé sklínky Portugala jsem tehdy v Klášterní zahradě dumal o tom, co mě vlastně potěší úplně nejvíc. Když jsem všechna potěšení řádně sumarizoval, na první místo jsem zařadil jednoznačně slunce. Tedy něco, co si můžeme dopřávat všichni a úplně zadarmo. I když si toto zářivé potěšení můžeme v  našich zeměpisných šířkách dopřávat jen občas. Škoda. Ať si kolega lyžař má radši zimu a sníh. Je mu to přáno. Já mám ale rád slunce. Horké slunce, které proniká až pod kůži a vyhlazuje vrásky na duši. A jeho paprsky mi vždycky přinášejí novou energii a chuť do života.“

Jsou ale radosti, které jsou zcela nesrovnatelné s jakýmikoli hmotnými či vizuálními požitky, vnímanými našimi smysly. Tyto radosti mají svou věčnou hodnotu. Těšit se i v tomto pozdním věku přízni dobrých přátel, těšit se z existence a lásky svých nejbližších a přinášet jim také radost svým vlastním konáním. Pokud toto není, ani sebeteplejší a sebeoptimističtější slunce vám k životní radosti nepomůže.

 

 *

 

Můj příběh
Autor: Jan Zelenka
Hodnocení:
(5.2 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marcela Pivcová
Už první pohled na obrázek Verneovy knihy mi připomněl mého kdysi velmi oblíbeného spisovatele. Na seznamu k maturitě jsem měla "jen" přes devadesát přečtených knížek, takže ten Váš si ani nedovedu představit. Mnohé knížky mi od té doby zůstaly. A také jedna velká mnoholetá radost - a tou je hudba - ať už poslech nebo vlastní, stále i po létech nedokonalé muzicírování. A vlastně - ještě příroda.
Marie Faldynová
Také patřím mezi milovníky sluníčka, knížek a přírody. Je mnoho drobných zážitků, které můžeme brát jako samozřejmost - a nebo za ně být vděční.
Zuzana Pivcová
Je to nádherné, číst, jakou debatu tu rozpoutal pan Jan svým příspěvkem. Jsme sice mnohobarevní, ale přece jen jedna generace, která neměla tolik informačních zdrojů, a o to víc četla. Myslím, že přidávat ke všemu ještě své zkušenosti je už skoro zbytečné. Díky!!
Alena Tollarová
Ač holka, verneovky jsem měla v knihovničce a ráda jsem se při četbě oddávala snění a představám. Po mně je četli i moji synové, ale doba se změnila. Další generace, aspoň v mé rodině, už dává přednost příběhům z jiného soudku.
Hana Rypáčková
Moc hezké počtení..Mám to také tak seřazeno. I kniha je dobrý přítel. Zapisuji si přečtené od 16 ti let . Ty výpisky z oblíbených nebo z těch , co mne zaujaly mi ukazují na události uplynulých let se svými blízkými. Slunce, hory, moře, nebe nad hlavou jsou také stálice. No a pak ty přechodné radosti . Dnes třeba kachna se zelím a knedlíly se jen rozsýpala , pivo mělo říz a tak první návštěva nové Plzeňky vydařila.
Jana Šenbergerová
A tak to je. :-)
ivana kosťunová
Tak si říkám, že naše životní radosti ( do toho zahrnuji všechny zdejší komentáře) jsou velmi podobné, tj. skromné.
Jan Zelenka
Každému z nás něco z dětství a průběhu dalšího života zůstává hluboko v srdci. Hlavně vědomí lidské pospolitosti, vědomí těch nejbližších, rodiny a přátel. I Aničky pejsci k tomu patří. Bez těchto všech nepomůže ani to nejzářivější slunce.
Věra Ježková
Jendo, díky za pohlazení po duši a chvíli rozjímání. Sdílím tvé okouzlení mořem, ač jsem u něj nepobývala zdaleka tolik jako ty. Slunce ke štěstí příliš nepotřebuji. Těším se ze tvého přátelství. Přeji ti v životě ještě hodně radosti.
Lenka Kočandrlová
Četba je moje nutnost,něco jako dýchání...Knihy přečtené jsem si taky kdysi zapisovala,jenže pak už nebyl na to čas.Myslím,že jich mám přečteno tak 15 tisíc,denně minimálně 1 knihu od 6 let.Nekupuji si knihy,většinou mne nebaví číst je vícekrát,ale jsou výjimky,např. Malý lord,to jsem četla od dětství mnohokrát,i nyní ve stáří.Verneovky,jaké měli v knihovně,jsem četla i dětem před spaním,dodnes se kochám představou o Dvou letech prázdnin.Dokud mi budou oči sloužit,dotud musím číst a vzdalovat se tím kolikrát nepříjemným obdobím (jako dnes -lije a lije)....

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.