Václav Marhoul: Dobro v lidech není možné úplně zničit

Pana režiséra Marhoula jsem zažila za jiných okolností, a to ve vojenském archivu, kam chodil do studovny. Vzpomínám, že ho zajímaly materiály, odkazující na Lídu Baarovou. Jeden z mladých historiků mi před pár lety vyprávěl, jak se účastnil natáčení filmu Tobruk režiséra Marhoula. Podmínky byly dost drastické, ale představitelé našich vojáků pak působili velmi věrohodně. Je to výrazná osobnost naší filmové tvorby.

Pan Marhoul je dobrý režisér. Ale na tento film nepůjdu ani za nic. Do kina jdu za zábavou a humorem, což v tomhle případě určitě neplatí.

Článek je moc zajímavý, pan režisér má vždycky co říct. To je asi pro mne maximum, které vstřebám, když jde o násilí a děti, jedno, zda je to natočeno podle skutečnosti nebo nikoli. V mládí jsem to zvládla, dneska je to pro mne příliš velké rozrušení. Škoda, myslím si totiž, že je to "velký" film, který může natočit jen výjimečný člověk.

Zlo zase plodí zlo a na místech, kde se zlo děje je energie, která zase zlo podněcuje. Na festivalu jsem se účastnila besed a film Nabarvené ptáče se mi líbil. Krása černobílých filmových scén jako vyvažující protějšek tématu.

Vzhledem k tomu, že nemám ráda knihy a filmy, ve kterých trpí děti, byla jsem pevně odhodlaná se na ten film nikdy nedívat. Stačí mi vidět a vnímat, kolik milujících rodičů psychicky týrá své děti žijící jinak v blahobytu. Po tomhle rozhovoru si už svým rozhodnutím nejsem tak jistá. Problém je v tom, že nastřádané "zlo" není také možné potlačovat donekonečna. Děsivé je, jak svobodně ho mnozí uvolňují právě v dnešní době. Ti kdo třeba šikanují, jsou na tom stejně špatně jako šikanovaní. Jen doufám, že to nedotáhneme tak daleko, aby dnešní zhýčkané děti poznaly na vlastní kůži, co je to válka, hlad a zoufalství. Kéž by poselství filmu došlo k těm, kteří by ho potřebovali pochopit nejvíc. Děkuji za zajímavý rozhovor.