Mých třicet let: Jak na houpačce

Jako rodina normálně jsme žili
a nikde klíčemi jsme nezvonili.
Když konečně otevřeli hranice,
všechny lákala jen Vídeň nejvíce.
Žít jak na západě, v to jsem doufala,
byla jsme zklamaná, ba i zoufalá.
Zboží plné regály, však není na ně
mé příjmy zmrzly, rostly jen daně.
Rodinné hnízdo opustily děti
a se mnou to šlo od deseti k pěti.
Přišla jsem o práci a jiná není
takto jsem se dočkala živoření.
Na nájem nemám, opustila jsem byt
v Beskydech na samotě učím se žít.
Můj anděl strážný rozhodl se konat,
přece mne nenechá v těch horách skonat.
Do Bohumína směroval mé kroky
zakotvila jsem zde na dlouhé roky.
Našla jsem si práci, byt i přátele
a jednoho bezvadného přítele
stal se z něho manžel, má mne taky rád
dostáváme důchod, tak co víc si přát?