Vyčerpaní a smutní. To jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče
Ilustrační foto: ingimage.com

Vyčerpaní a smutní. To jsou senioři, kteří pečují doma o své rodiče

14. 11. 2019

Když zazvoní mobil, roztřesu se strachem, co se opět stalo. Přála bych si, abych aspoň jeden den nemusela nic dělat. Už jsme se pořádně nevyspali více než rok. To jsou slova lidí ve věku kolem šedesátky, kteří se dostali do časté situace: Starají se o své rodiče, kterým je přes osmdesát a více.

Jestliže si někdo myslí, že šedesátka je věk, kdy lidé zvolní tempo v práci, užívají si zatím dobré zdravotní kondice, cestují a věnují se zálibám, mýlí se. Takoví lidé jsou spíše výjimkami. Mnohem více je těch, kteří ve věku označovaném jako raný seniorský, mají nejvíce starostí a stresu.

Podle údajů občanského sdružení Gender Studies nyní až sedmdesát procent lidí ve věku mezi padesáti a šedesáti lety pečuje o staré nemohoucí rodiče. Společnost Elpida, která se zabývá pomocí seniorům, zaznamenala na své telefonní lince určené seniorům výrazně více hovorů, v nichž se lidé vyššího věku svěřují, že už péči  o své velmi staré rodiče nezvládají. Kateřina Bohatá z Elpidy uvedla: „Pečující lidé jsou sami v důchodovém věku a přitom se starají o rodiče, kterým je osmdesát a více let.“

Jedná se o nový jev spojený s tím, že moderní medicína nyní dokáže prodlužovat lidský věk. Velmi často se jedná o případy, kdy se lidé sice dožívají devadesáti i více roků, ale zároveň jsou odkázáni na pomoc druhých. Tedy svých dětí, které jsou ovšem již ve věku, kdy začínají mít zdravotní potíže a ubývají jim síly.

„Nikdy v minulosti rodiny nepečovaly o svého nemocného, starého blízkého člověka tak, jako dnes,“ uvedla psychiatrička Tamara Tošnerová, která se specializuje na problémy spojené se stárnutím. „Vzhledem k tomu, že lékařská věda neměla tolik možností, lidé umírali dříve. Jenže starat se o někoho vyžaduje řadu praktických zkušeností a vědomostí. Mnozí lidé se do takové pozice dostávají nezkušení a jejich život se tím výrazně mění,“ vysvětluje.

Postaráme se. Ale jak?
Pokud bychom se pokusili popsat život typického šedesátiletého páru žijícího v první polovině jednadvacátého století, vznikne přibližně tento model: Oba partneři pracují, neboť teprve před několika lety splatili veškeré půjčky a hypotéku a přestali podporovat své dvě děti, které mají ze svých předešlých manželství a třetí dítě, které mají společné a narodilo se jim téměř ve čtyřiceti letech.  Muž má téměř devadesátiletou ovdovělou mámu, která žije sama v bytě na druhém konci města, obtížně chodí a trpí řadou zdravotních potíží. U otce jeho partnerky se začíná projevovat stařecká demence, také ovdověl. Nedaří se pro něj najít zařízení, ve kterém by o něj bylo postaráno. Výsledek? Oba šedesátníci téměř každý den po práci jezdí za svými rodiči a snaží se o ně v rámci možností starat. Velmi často je doprovázejí k lékařům, kvůli čemuž si musejí často brát dovolenou v zaměstnání. Jsou vyčerpaní, nervózní, sami začínají mít zdravotní problémy.

Organizace Maltézská pomoc dělala průzkum, ve kterém se snažila zjistit, jak se Češi staví k situaci, kdy jejich nemocní staří rodiče přestanou být soběstační. Vyplynulo z něj, že většina vidí pomoc v umístění starého člověka v domově pro seniory nebo v zajištění pečovatelské služby. Každý čtvrtý člověk uvedl, že se o starého rodiče postará sám. Jenže většina lidí si nedovede představit, co takové péče obnáší. Zároveň lidé uváděli, že sami počítají s tím, že jednou dožijí v nějakém zařízení, že nepovažují pomoc dospělých dětí za automatickou, povinnou, že na ni rozhodně nemíní trvat. Vyšlo rovněž najevo, že čím jsou lidé starší, tím častěji své staré rodiče navštěvují. Nejvíce času jim věnují penzisté. Takže se potvrdil jev, na který nyní lidé zbývající se problémy spojenými se stárnutím populace, poukazují: Penzisté pečují o penzisty.

Přinést nákup nestačí
Statistici vypočetli, že okolo roku 2025 bude na sto žen v produktivním věku připadat pětapadesát lidí starších osmdesáti let. Tedy lidí, u nichž je vysoce pravděpodobné, že budou nějakým způsobem nemocní a odkázáni na pomoc druhých.

Vzniká početná skupina lidí, kteří se ve věku kolem šedesáti let cítí velmi vyčerpaní. Mnozí popisují své pocity jako bezradnost a obavu z budoucnosti. „Každý třetí obyvatel České republiky uvedl, že se setkal ve své rodině s tím, že příbuzný vysokého věku nebyl schopen žít dál sám ve svém bytě a potřeboval pomoc. Dvacet procent dotázaných uvedlo, že se velmi bojí, že je taková situace potká. Zároveň většina lidí uváděla, že považuje za přirozené se o starého nemocného příbuzného postarat,“ uvedl Lukáš Curylo za Charitu, která na toto téma také sondovala situaci.

Jenže i z tohoto průzkumu vyplynulo, že mnoho lidí neví, co si pod pojmem péče o starého člověka vlastně představit. Mnozí si myslí, že stačí přinést babičce nákup, utřít jí v bytě prach a dát si s ní kávu.

„Na obecním úřadě nám doporučili pečovatelku, jenže ta přijde mámě pomoci s hygienou a zase jde. Nám pak nám v noci sousedé volají, že z bytu uslyšeli ránu. Máma nebere telefon, tak tam jedu. Leží na zemi, spadla cestou na toaletu. Pobude pár dní v nemocnici, pak ji pošlou zpátky a za dva dny se opakuje totéž. Nespím, jsem nervózní, jezdím za ní pětkrát do týdne. Lékařka mi řekla, že se ten stres už projevuje na mém zdravotním stavu,“ říká třiašedesátiletá Milena. Je rozvedená, žije sama, pracuje jako učitelka na základní škole a stará se o svou jednadevadesátiletou matku. Domů si ji vzít nemůže, protože bydlí v malém bytě v domě bez výtahu a matka má potíže s pohybem. „Kdybych přestala pracovat a starala se o ni, finančně bych neutáhla nájem bytu a provoz auta. Navíc mám do penze jen pár let,“ vysvětluje Milena, která sama trpí řadou zdravotních potíží. „Plánovala jsem si, že se po šedesátce začnu sama o sebe více starat, ale výsledkem je, že z práce jedu k mámě, večer nervozitou nemůžu  usnout, takže se nacpu prášky, ráno jsem jako praštěná, odučím své hodiny ve škole a zase jedu k mámě, která už téměř nemůže vstát z postele a je čím dál více zmatená,“ vypráví.

Mnoho seniorů, kteří se starají o své staré rodiče, navíc podléhá předsudkům a obávají se vyhledat pomoc. Často zní věty: Nebudu do toho zatahovat děti, mají svých starostí dost. Musím to zvládnout. Rodiče do domova pro seniory nedám, co by na to řekli sousedé a známí.

Dostávají se tak do kruhu, ze kterého se čím dál častěji dostávají ven tak, že se sami zhroutí, začnou se potýkat se zdravotními potížemi, jsou mrzutí a získají pocit, že je už v životě čekají jen samé povinnosti a trápení. Mnozí totiž považují vyhledání pomoci a delegování části práce spojené s péči o starého nemocného člověka za své selhání.

„Je to nesmysl, protože žádný člověk není schopen trvale dlouhodobě sám pečovat o vážně nemocného. Snažit se v takové situaci vyhledat pomoc je žádoucí a přirozené,“ říká psychiatrička Tamara Tošnerová. Potíž je v tom, že naše společnost se teprve učí, co si v této oblasti počít. Nikdy dříve totiž tento jev, kdy senioři pečují o seniory, neexistoval v tak masovém měřítku.

domácí péče stárnutí
Hodnocení:
(4.5 b. / 22 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Hajná
Děkuji velmi paní Hofmanové za její článek. Protože problematika, kdy se penzisté-děti starají o své staré rodiče, je velmi komplikovaná a velmi zatěžuje rodinu. Své rodiče jsem milovala a toužila jsem se o ně na stáří postarat. Po peripetiích s dědou však hned po jeho smrti následovala starost o 85-tiletou babičku. Milovala jsem jí, dobře jsme si spolu rozuměly. Snažila jsem se vrátit její život do normálních kolejí, pozapomenout trochu na dědu. Bydlíme 25 km od jejího bydliště. Nemám řidičák. V práci mi vedoucí vyhověl a povolil mi pracovat 4 dny v týdnu po 10 hodin denně, abych mohla každý pátek odsloužit 2,5 hodiny a pak fofrem cestou z práce nakoupit a honem sednout na autobus. Babička už čekala. Oběhat nákupy, pomoci, co bylo třeba. Doprovázet k lékaři…Stala se z toho rutina, kterou nebylo možno porušit. Hluboce se mne dotýkaly i drobné výčitky typu: „ Jo, jiné děti, ty se o rodiče starají vzorně. A co já?“ Jenomže já jsem víc dělat nemohla. Musela jsem chodit do práce 10 hodin denně, nebyl už spoj za babičkou a zpět…Těšila jsem se na důchod, že budu mít čas se o babičku postarat. A tak se stalo. Babičce bylo 95 let, když dostala zápal plic. Lékařka mi vynadala, jak si to vůbec představuji nechávat ji doma samotnou. Připadala jsem si jako obrovský viník. A tak jsme se s manželem dohodli, že si v babiččině domku upravíme malý pokojík, kde jsme nakonec v rámci péče o babičku prožili v primitivních podmínkách 4 roky. Obdivuji manžela, že ty roky to tam s námi vydržel. Nebylo to snadné. Jak péče o babičku, která se už o sebe nedokázala postarat, tak péče o domek a zahradu. Opustili jsme náš byt, naše zájmy šly zcela stranou, neměli jsme na nic čas, nemohli jsme si nic naplánovat, oddychnout si, protože nebyl nikdo, kdo by tuto péči za nás převzal. Když jsme na víkendy odjížděli domů a snažili se v rychlosti doma zařídit a udělat, co bylo potřeba, trnula jsem strachem při každém zazvonění telefonu. Co se zase u babičky děje? Stejně tak jsem jí často volala. Byla jsem zoufalá, když mi nebrala telefon. Autobus už nejel, neměla jsem možnost zjistit, zda je v pořádku. A tak jsem za ní několikrát posílala dcerku, která sice také bydlela dál, ale měla auto a babičku zkontrolovala. A většinou ji našla sedět u silně hrající televize… V době, kdy jsme se o babičku starali, jsem vážně onemocněla, prodělala jsem operaci a 2 cykly ozařování. V té době se o babičku staral manžel s dcerkou. Po návratu z nemocnice na mne nikdo žádné ohledy nebral, babička dělala, že moje nemoc ani není pravda, ani od ní ani od sourozenců jsem se nedočkala uznání. Stav babičky se zhoršoval, už bylo riziko nechat ji i přes víkend samotnou. Často upadla, měli jsme strach, že někde padne a zůstane ležet až do našeho příjezdu. Nakonec sama prosila, abychom ji dali do domova důchodců. Cítila, že už je toho na nás moc. Jenomže to vyvolalo silnou neboli mých sourozenců, kteří nepomohli s ničím a pouze situaci svou neodůvodněnou kritikou a radami komplikovali…Nakonec přes jejich námitky babička do domova důchodců nastoupila. Byla mírné povahy, snášenlivá, takže se s lidmi shodla, měla ráda všechny pečovatelky a byla tam šťastná. My jsme za ni minimálně jednou za týden jezdili. Velmi se nám ulevilo. Babičku jsme brávali na vozíku do zahrady, povídali si s ní, vždy jsme donesli něco na zub, doma jsme se dál starali o domek a zahrádku. Až tady – v prostředí, kde mnozí stařečkové zůstali úplně sami, bez jediné návštěvy- babička silně oceňovala veškerou péči, kterou jsme jí v jejím stáří poskytovali. Byla nám velmi vděčná a s tímto pocitem odcházela z tohoto světa. Za její slova vděčnosti jí dodnes děkuji, protože mám klid v duši, že jsme pro ni už víc udělat nemohli… Mrzí mě ale přístup ostatních sourozenců, kteří s omluvou, že bydlí daleko, byli zcela zbaveni pocitu, že by také měli pomáhat. Čekala jsem při pohřbu, že mi někdo aspoň jedinou větou poděkuje. Bohužel, nestalo se tak…A tak dodnes prožívám dva rozporuplné pocity : jednak klid, že jsme se o babičku postarali ,jak nejlépe jsme to dokázali. Druhý pocit je křivda ze strany sourozenců, jejich nevděk a projevy , že to všechno byla jen a jen moje povinnost. Bydleli jsme totiž nejblíž… Když občas prohlížím fotky z těchto 4 let, vzpomínám na dobré i vypjaté chvíle. Děkuji mému manželovi, který mi byl obrovskou oporou. Děkuji své dcerce, která nám občas vypomohla, dovezla babičku autem k lékaři…A v těchto chvílích ve mně sílí obrovské přání: Kéž by nám Pán Bůh dopřál, abychom se o sebe s manželem až do konce života dokázali postarat a nemuseli jsme své děti zatěžovat. Protože péče o staré rodiče je dlouhodobá, strastiplná, vyčerpávající. A málokdy je rodinou oceněna…
Alena Várošová
Nikomu co jste tu psali vaše životní zkušenosti s rodiči nezávidím.Staří lidé jsou jako malé děti a pokud jsou ještě nemocní,tím je ta situace ještě horší.A kdo z těch 90tiletých je bez nemoci? Ano,každý je rád,že své rodiče,či matku ještě má,ale vše to má své následky.Že někdy je ten co se stará je na tom hůř zdravotně,jak ten co jej ošetřuje.. Tito lidé,kteří ošetřují své blízké by měli dostat metál a nejen oni,ale sestry v LDN,či v Penzionech .
Václav Bok
Ach ano, bylo to kruté. Obya byli do svých cca 82 let celkem soběstační, pak nastaly klasické obtíže, parkinson atd..Dělal jsem co jsem mohl, ovšem jednou už nebylo pomoci a druhý bojoval s Parkonsonem a zřejmě i s Alzheimrem. Fakt se snažil. A konec byl smutný, však to znáte... Byl jsem na počátku důchodu a ty dva roky byly peklem. Stále bylo co řešit, shánět, platit ... to víte, jejich rozhodnutí v posledních letech nebylo zrovna super, půjčovali peníze, nebo dávali různým neziskovkám ze svého malého důchodu a nebo si pořídili dvě penvné linky i když měli ještě sami mobily. No, asi dost nás bude možná taky takový... Vzpomínám na to se smýšenými pocity. Očistec a na druhé straně jsem byl rád, že jim mohu pomoci, i když už to oni moc neocenili. Asi ani nemohli, že. A proč to píšu? Nechci aby tohle zažili i moje děti. Víte?
Dana Kendziorská
Omlouvám se, už jsem na to přišla, včem dělám chybu.
Dana Kendziorská
Tomuto článku a jiným článkům od paní Hofmanové dávám vždy 5 hvězdiček, ale naskočí mi pouze jedna. Nechápu, kde dělám chybu. Poradí mi někdo?
Eva Kopecká
Mé dvě kamarádky se staraly - každá v jinou dobu, dá se říct, že za sebou, o maminku ležáka. Měly ale plnou podporu širší rodiny i manželů v RD. Říkaly, to si neumíš představit. Mají pravdu, asi neumím. Ovšem nemusely by mi to předhazovat až tak vehementně....Obdivuju to. Byla to ale jejich volba. Pomáhala jsem už několika příbuzným /úklid, vaření, nákup/ dlouhodoběji, ale doma jsem toho člověka neměla. Obě holky ztratily takový nějaký ten profesní růst. Šlo o 10 a 5 let. Což je dlouho. Ony si myslí, že já mám život veget. Nemám jim za zlé, že nedovedou pochopit, co je zákeřná nemoc, domácí násilí a vyplacení manžela ze společného majetku za cenu dvou brigád souběžně při zaměstnání. On to někdo lehké nemá. Něco vidět je, to, že jsem doma a pečuji, něco vidět není, to, že pracuju bez oddechu...No.
Danuše D'Engeli
Je mi něco přes 60, mé mámě je 86 let. Jak víte jsem průvodkyně. Přemýšlela jsem o situaci, kdyby moje máma potřebovala pomoci. Samozřejmě bych nikdy nedovolila, aby byla v Domově důchodců. Starala bych se o ni, ale přitom bych se dál učila a psala. Energii získávám z meditací a z učení, tedy neustálého v průběhu celého dne. Pro mne by to byla další životní zkouška. Jsem věřící člověk a domnívám se, že každý člověk je častokrát postaven před tyto zkoušky. Je záležitostí srdce, tedy intuice, jak se lidé rozhodnou. Lepší je mít dobré a čisté svědomí.
Věra Halátová
Třiašedesátiletá Milena má pár let do důchodu? To je ročník 1956 a to už, i bezdětná žena nárok na důchod má. Může být poživatelkou starobního důchodu, pečovat o matku a požádat na ni o příspěvek.
Jaromír Bílek
V devětapadesáti jsem byl postaven před rozhodnutí, jestli si otce ležáka po roce v LDNce vzít domů a starat se o něj, nebo najít nějaké zařízaní a platit za péči o něj. Otec bez pomoci není schopen ani krátké chůze, takže pleny, gramofon, když už byl v LDNce, tak jsem mu koupil elektrický vozík, takže byl schopen se na něm pohybovat. Takže jsem se nad tím nějak zamyslel a řekl jsem si, kde by jsi chtěl trávit poslední dny, nebo roky života ty sám? Určitě bych chtěl být doma a proto jsem se rozhodl a vzal si ho domů, no už jsou to tři roky, samozřejmně fyzicky je na tom stále stejně, duševně taky, protože hlava mu funguje, trochu zlobí žaludek, ale to je vlastně běžné, protože nemá pohyb. Paní doktorka mi řekla, že jsem mu prodloužil život, protože v LDNce by na pokoji se čtyřmi pacienty a během toho roku jich tam několik zemřelo, to na psychice nepřidá. Co mi vadí, nikdo mě nepřipravil a nenaučil jak se o něj starat, to všechno jsem se učil za pochodu, vzhledem k tomu, že mám nějaké zdravotnické kurzy a jako školák jsem chodil do zdravotnického kroužku, tak to nějak zvládám. Druhá věc je, že je to na 7 dní v týdnu od rána do noci, vlastně bez odpočinku a my bychom potřebovali jednou za půl roku na týden, 14 dní si oddychnout. Sice paní doktorka mu jednou za rok napíše rehabilitační pobyt v LDNce, ale potřebovali bychom to aspoň 2x ročně. Je to únavné a hlavně psychicky a mě nemá kdo vystřídat, ale relativně toho nelituji, ale někdy je toho dost.
Jitka Hašková
Znám to. Je to velmi těžké. Měla jsem vzor ve své mámě, která se starala o svojí matku, mojí babičku. I tak to nebylo jednoduché.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.