„Mami, jedeme na týden na dovolenou“, ozval se synův hlas ze sluchátka. "Dobře, fajn, pěkně si to užijte a hlavně dobře dojeďte," odvětila jsem. „No, víš, je tu problém“. Jaký asi problém, uvažuji v duchu. „Králík,“ ozve se syn. Jakýpak problém – udělejte si řízky na cestu a zbytek dejte do mrazáku, říkám. „Mami, je to Ferda,“ praví dotčeně potomek. Vida, docela jsem zapomněla na nový přírůstek do synovy rodiny.
A tak ho tu mám. Přesun se podobá akci „kulový blesk“. Přepravka, velká klec, lahvička na vodu, záchůdek, taška se senem, taška s granulem, taška se stelivem, svazek mrkvové natě. A nakonec důrazné ponaučení: „Ferda musí být denně alespoň na hodinu mimo klec, jinak bude psychicky strádat!“
Záhy chápu, proč je malý, krásný černobílý zakrslý králíček zařazen mezi hlodavce. Prostě hlodá. Chutná mu všechno - od kabelů, dřevěných nožek nábytku, starých vzácných knih na poličce knihovny, po suché květiny ve váze, kdy jsou jeho favoritem oranžové lampionky mochyně a já jenom doufám, že nejsou jedovaté. Vzpomněla jsem si na pražský odboj koncem války a zkouším barikády – hodí se všechno – krabice, polštáře, nepotřebné poličky. Ale zapomněla jsem, že Ferda je druhým povoláním horolezec a skokan do výšky. Zdolává hravě překážky, prochází se po klávesnici počítače na psacím stole. Konečně chápu, že je můj odpor zbytečný. Měním taktiku a překážky odklízím. Ferda znavený svými výkony si lehá na podlahu jak široký, tak dlouhý a odpočívá. Najednou za mnou chodí jako pejsek, otírá se mi o nohy a dokonce předvádíme jakési cirkusové číslo, kdy přeskakuje nastavenou nohu a proběhne mi mezi chodidly. Do klece si vleze sám, když zašustím sáčkem s jeho oblíbenými granulemi.
Týden uplynul jako voda, je tu loučení a stěhování zpět domů. Na cestu ode mne dostává svazek čerstvé mrkve z mé zahrádky, vlastnoručně usušené seno, které pěkně voní a plný sáček granulí.
Tak zase někdy, Ferdo…
Dodatek: Ferdova životní pouť loňského roku předčasně skončila, takže „Sbohem, Ferdo!“