Chvála těsnopisu aneb odváto větrem

Jezdila jsem s několika spolužačkami na SEŠ do kurzu psaní strojem jen tak nevážně. A taky jen tak prolezla. No a pak jsem musela zapomenout na svou touhu jít dále studovat a musela hned po maturitě nastoupit do zaměstnání. Psaní na stroji mne pak, m.j., léta živilo.

Náš třídní na SEŠ se jmenoval Tollar a učil nás těsnopis. Na třídních srazech si vyprávíme, jak kontroloval ořezané tužky a ty bez řádné špičky házel z okna. Jednou v životě jsem měla na vysvědčení čtyřku, a to bylo právě v prvním ročníku. Máma si mě vzala do parády a doma jsme trénovaly. Já sešit a tužku, máma budík v ruce a diktovala. Těsňák mě začal bavit. Vypracovala jsem se a ve čtvrťáku jela do Lučence na celostátní soutěž. Nevyhrála jsem, ale to vůbec nevadí. Nikdy jsem ho ale v praxi nepoužívala a časem jsem ho dočista zapomněla. Co mi zůstalo, to je psaní všemi deseti, které jsem chodila trénovat na faru na starou Underwoodku. To mě v podstatě živilo a dodnes nevím, kde na klávesnici je které písmenko. Nepotřebuji to vědět ... Vysvědčení o státních zkouškách mám někde v šuplíku.

Tak těsnící bych určitě nedala, i když jsem to vlastně nikdy nezkusila. Obdivuji ty, kteří to umí. :-)

Oprava.... Prodávala jsem sešity na těsnopis.

Chvála článku i tématu...

Z těsnopisu mám státní zkoušku jako i z psaní na stroji, ta se nezapomíná, často píši a tak vlastně trénuji. S těsnopisem je to horší, jen někdy si trochu něco zkusím ale hodně jsem toho za těch 50 let zapomněla. Bylo to však hodně dobré, psát si různé zápisky, aby máma je nemohla přečíst, dnes je to úsměvné, ale kdysí to bylo prima. Hezký článek...

Kamarádka musela těsnopis používat v práci. Vím, jak těžké bylo jej studovat. Když jsem se učila, prodávala jsem je. Blízko prodejny byla škola, kde se těsnopis vyučoval.