Jeden z nejhorších dnů mého života - 21. srpen 1968

Skvěle napsané. Mě tento den změnil život. Od té doby nemám ty, kteří zosnovali přepadení naší vlasti, rád. :-(

Tady je také názorně vidět, jak důležití jsou prarodiče a vůbec lidé starší - mohou předávat své vzpomínky a vyprávět o tom, co prožili. To je daleko lepší pro mladou generaci, než si to někde přečíst, to totiž v paměti zůstává a mělo by se to předávat dál...jinak jsem bohužel velmi skeptická ohledně toho, že si další generace budou brát nějaké poučení z minulosti - jak už někdo z vás řekl - zkušenost je nepřenosná. A když se ohlédneme zpátky - kdo si bral v minulosti nějaké poučení z historie ? Obávám se, že nikdo. Lidé pořád budou harašit zbraněmi, asi to máme v genech.

Protože pomalu odchází generace, která to zažila na začátku dospělosti, je důležité to každým rokem zdůrazňovat. Kvůli novým generacím, vše se ve spirále opakuje...

Měla jsem dva měsíce po svatbě a manžel sloužil v Pardubicích. Naše příhraniční město bylo v obklíčení tanky a těžkou vojenskou technikou. Odnesla jsem si z této skutečnosti vámi uvedenou zkušenost: " ... abychom mohli používat zdravý rozum, musíme se vzdělávat a zajímat o věci kolem sebe, být sečtělí a porovnávat informace. Zkrátka – nepodlehnout žádné propagandě."

Libore, Tito byl během Pražského jara u nás na státní návštěvě jako vítaný host. Jugoslávci nám velmi přáli. Na mezinárodním kurzu němčinářů v Halle v r. 1978 mi jedna Jugoslávka (Chorvatka?) říkala, že dala svému narozenému synovi jméno Alexander po Dubčekovi. A jeden známý z Holandska mi 21. 8. 1969 poslal pohled z Jugoslávie s červeným datem a sděloval, že na nás spolu s tamními lidmi tento den moc myslí.

Ano, to jsou moc potřebná slova, jen je škoda, že nejsme magazín pro juniory. Děkuji za informaci o skvělých Jugoslávcích, o tom jsem nevěděl.

Zkušenost je nepřenositelná. A tuto zkušenost svým potomkům nepřeji. Jen bych ráda, aby pochopili a uvěřili.

Je to vzpomínka z pohledu téměř ještě dítěte, věřím, že spousta jiných lidí měla i vzpomínky horší, hlavně když to odnesl třeba někdo z rodiny. Bohužel, lidská paměť je tak strašně krátká, ať už se to týká čehokoliv. A jak se říká: historii píší vítězové, čili ta historie bývá obvykle pak dost zkreslená. Stejně je ale úžasné, že nás nic nezničilo a a my tu pořád jsme ačkoliv jsme tak malý národ !

Ztotožňuji se s nadpisem článku. 21. srpen 68 jsem prožila jako odrostlé dítě v Praze. Synonymem pro mne zůstala bezmoc, ponížení, šok. Mladším generacím doporučuji zhlédnout fotografie Josefa Koudelky. Zachytil sugestivním způsobem atmosféru okupace, propašoval fotky do zahraničí a svět věděl, co se u nás děje. Obávám se ale, že až nebudeme my-pamětníci-málokdo z mladších porozumí této historické i lidské tragédii.

Jsem ráda za připomenutí této události. Jako středoškolačka jsem to také vnímala jako neskutečný podraz, který mi vzal chuť jít na vysokou školu. Na druhou stranu je dobře si o politice nedělat iluze. Po sametové revoluci jsem vydala život Pánu Ježíši a jsem za tuto životní jistotu vděčná. Pomáhá mi to pochopit všechny ty problémy, kterými naše doba překypuje. A jsem Bohu vděčná, že mám tolik, abych se mohla rozdělit s druhými.