ilustrační foto: pixabay.com

Jeden z nejhorších dnů mého života - 21. srpen 1968

21. 8. 2019

Můj příběh

Autor: Jana Hošková

Hodnocení:

(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zuzana Pivcová 21.8.2019 18:29

Jako pamětnice roku 1968 jsem se tematikou ve svých článcích zabývala několikrát. Už v roce 2012 jsem dala příspěvek Mělo to být super léto, loni na kulaté výročí jsem psala Už nikdy nepřišlo takové jaro a ještě nějaké články víc odborné za pomoci archivní dokumentace. Díky za Vaši vzpomínku, každá je cenná.

Jitka Caklová 21.8.2019 16:13

V každé době záleželo na tom, na kterém břehu kdo stál. Kdo se uměl přizpůsobit, dokázal těžit z každé situace, ať stál na pravém, či levém. Přesto se každou další událostí propast mezi břehy prohlubovala. Na toto téma jsem napsala článek, Můj nejen 21.srpen 1968.

Soňa Prachfeldová 21.8.2019 16:11

Jano jsem moc ráda za Tvůj článek a děkuji za něj. I kdo byl někde na okraji tohoto strašného času, měl strach. Strach byl všudepřítomný. I ti mladí vojáci měli strach, ale stříeli by vždy, když se jim zaveli. Pošlapání suverenity našeho státu, úplné potlačení svobody, tohle nesmí naše historie, naše přítomnost v zájmu budoucnosti zapomenout, či prekrucovat , tohle mějme jako velké poučení i varování.

Marie Novotná 21.8.2019 15:35

V tomto období byl můj bratr na vojně. Kolony vojenské techniky blokovaly silnice. Vydali jsme se navštívit ho, z Vysočiny do Žatce. Nezapomenutelné vzpomínky.

Mirek Hahn 21.8.2019 13:21

S odoláváním propagandě to bude těžké...

Zpět na homepage Zpět na článek

Jitka (66 let): Nesnáším, když mi cizí děti říkají „babičko“. Taky vám to vadí?

Synové se rozvedli, mají nové partnerky, vyženili děti. Takže k mým dvěma vnučkám do rodiny přibyly další dvě dívenky. A obě mi automaticky začaly říkat „babičko“. Když jsem vyjádřila údiv, se zlou jsem se potázala.

Redakce

Milý deníčku, nejvzácnější dar

Nikdy jsem si žádný deník nepsala a věřte mi, že mě to docela mrzí. Mnoho událostí v našem životě se mi již dávno tak nějak vykouřilo z hlavy. Jen tu a tam probleskne vzpomínka. A tak jsem se rozhodla, že pár dní letošního léta budu zapisovat do pomyslného deníčku.

Elena Valeriánová

Vzpomínka na srpen 1968

Moje povolání je zdravotní sestra. Dne 20. srpna 1968 jsem nastoupila na noční službu v nemocnici na interním oddělení. Byl klid, pacienti spali, žádný akutní příjem, běžné administrativní práce, chystaní pomůcek na ráno, úklid.

Libuše Münsterová

Nudíte se? Pořiďte si zvířátko nebo nějakého obratlovce

Nemyslím si, že zrovna vy se nudíte. Ale kdyby náhodou... Zvířata, přesněji to, co jsme si pořídili, a je jedno, zda je to opeřené nebo chlupaté, si nás tak nějak uzpůsobí ke svým potřebám. Neboť pokud vlastníme cokoli živého a máme nějaký cit, není nám osud toho tvorečka lhostejný. A snažíme se, aby byl fit a v pohodě.

Ludmila Černá