Z bytu do malé chaty. To je realita pro mnoho českých seniorů

Ano, co lidi celý život dělali. Správná poznámka. Žili prostě asi s tím, že to nějak dopadne. Byt se dostal, byl městský, státní. Tak se bydlelo. Zavedl se telefon, platilo se 50 haléřů za hovor lhostejno jak dlouhý, tak se telefonovalo. Když byla v bytě zima, roztočily se kohoutky u radiátorů a topilo se. Chtělo se koupat, tak se napustila plná vana. Jo. A dneska se musí hospodařit. Byty byly nabídnuty k prodeji, nainstalovaly se měřáky a začala nová epocha. Ano, spláchlo to i lidi, co do toho spadli a nezasloužili si to. Přišli o práci, přišli o partnera, přišla nemoc. Jenomže nejde žít tak, že se přece stát musí postarat. Starat se o sebe musí každý z nás. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti platí i tady. Koukám kolem sebe, jak lidi žijí... Jsou tací, kteří klidně i po šedesátce v podnájmu. Nechtěli nic řešit, přidělávat si práci. Na bydlení vždycky bylo, tak co. Jsou lidi, kteří bydlí ve svém, ale vedle ve vchodě koupili ještě jeden byt a ten pronajímají. Sice to není můj šálek čaje, ale jejich věc. Jsou i další, co tráví 365 dní v roce na chatě a byt pronajímají taky. Že tam půjdou na důchod. Úsměvné v situaci, kdy jde o osmdesátníky! A tak dál, a tak dál. Jestli jsem za něco opravdu ráda, pak za to, že v uplynulých patnácti dvaceti letech jsme se všichni postarali o to, abychom bydleli ve svém. Ve vlastním, odkud jak mě, tak obě děti nikdo nemůže vyhodit. Je to jedna z věcí, ve které jsme se shodli všichni tři. Tohle je základ. A dneska, když se sejdeme, si říkáme, ještě že tak. Všechno stojí daleko víc. Dneska bychom museli sáhnout do kapsy pěkně hluboko, zda tam ještě něco máme.

Když jsem někdy v devadesátých letech cosi nadhodil před mojí matkou o tom, že důchodci to mají těžké (pravda to ale nebyla, jejich kupní síla byla vyšší, než u mladých rodin), dostal jsem takovou sodu jako nikdy. Základní tezí bylo "co dělali celý život, kam dávali vydělané peníze?" My totiž měli vlastní bydlení, které jsme si ale museli zaplatit, nic nám na to nikdo nikdy nedal. Mnoho jiných bydlelo v nájemních bytech, který dostali za nějaký stokorunový kolek a platili směšný nájem v desetikorunách a když se něco pokazilo, přišel to někdo z OPBH opravit (ano, trvalo to, ale přišel a člověk to měl v rámci nájmu, nic neplatil). Když se nám cokoli pokazilo, museli jsme si opravu zajistit sami a také ji zaplatit. A přesto si moji rodiče dokázali našetřit dosatatek peněz na to, aby si ve stáří v klidu žili. Takže ti, co si teď stěžují, jak je vše drahé, by si měli uvědomit, že každý je svého štěstí strůjcem a minulé dluhy je nutné zaplatit. Ano, nájemné je drahé, ale to je jen následek těch nízkých nájmů, kdy se bytový podnik staral jen o havárie a běžnou údržbu nedělal. Pak se mnoho bytových domů vrátilo původním majitelům, po kterých ale najednou stát chtěl, aby se o dům staral. Jenže kde na to vzít z regulovaného nájemného? Doslova miluji kecy o tom, že se má starat stát, ale stát není zaopatřovací ústav a že bolševik stavěl byty z daní všech, i těch, kteří od něj nic na bydlení nedostali, je sice pravda, ale také kam to vedlo. Ty byty, co stavěl jsou děs a hrůza, malé, špatně situované a dál škoda mluvit. A hlavně si lidi příliš zvykli na tu láci a když teď mají zaplatit tržní cenu, mají zákonitě problém. Chápu, že nájmy jsou skutečně vyšroubované do extrémů, zvlášť v Praze a velkých městech, ale každý problém má minimálně dvě řešení. Jen jde o to nelpět na minulosti.

Starých lidí žijících v chatě, protože jim nic jiného nezbývá, je mi samozřejmě líto. Nicméně k tomu páru, co "nejsou schopni opravit ji tak, aby se v ní dalo slušně žít", drobná poznámka... Separační vložka pro kompostovací toaletu se sežene pod 3 tis. Kč (když pominu podstatně levnější svépomocné zhotovení), bedničku na její umístění vyrobí z odpadových prkýnek i velmi nešikovný člověk a vhodná vědra na tuhý odpad, respektive kanistr na tekutý, se dají pořídit pod 100 Kč/ks. Není tedy nutno "chodit v pětasedmdesáti na toaletu do lesa do budky". A základní sprchový kout také nemusí stát "majlant". Ocelová smaltovaná vanička je dostupná za ceny kolem 1500 Kč. I se sifonem a nějakým potrubím na odpad by to 2 tis. měly spravit. Voděodolné obložení (dvou) stěn, např. deskami "abitibi" (dokáže s nimi pracovat i nemehlo, jako jsem já) by vyšlo cca 5 tis., ale jsou i levnější materiály. Konzola do obloku a "igelitový" závěs jsou maximálně stokoruny. Pokud chybí rozvod vody a ohřev, lze situaci řešit některou z mnoha "kempingových" sprch, v cenové relaci od stokorun do cca 3 tis. Stará studna může být problém (já ji mám z r. 1920), nicméně je potřeba ji sem tam vyčistit a pokud je málo vydatná, pořídít zásobní nádrž. A umít se dá i v upravené dešťovce. Shrnuto - není vždy potřeba balík peněz. Pro to být blíže k civilizaci by (mně) stačilo celkem jistě méně než 10 tis. Kč (ani by nemusely být najednou) a použití hlavy a rukou. Ono vodou "mrhající" splachovací WC a dodávka studené i teplé vody v neomezeném množství 25 hodin denně a 8 dnů v týdnu je jen jedna z možných variant.

Dobrý den! Ano, je potřeba se starat, ale včas. Moji rodiče (oba v nových manželstvích) bydleli ve státních bytech. Maminka ho dostala možnost odkoupit a dnes se její investice zdvacetinásobila na ceně a jako vdova si placení může dovolit. Tatínek (bez této možnosti) platí tržní nájemné, které představuje polovinu jeho a jeho manželky důchodu. Samozřejmě není to spravedlivé, ale je potřeba zavčasu řešit svoji situaci změnou. A změny starší bolí, proto okolo šedesátky je třeba udělat plán na zbytek života.

Mě řada příběhů na toto téma připomíná bajku O cikádách a mravencích. Lidé se příliš lacino, možná z pohodlnosti, zbavili osobní zodpovědnosti za základní životní potřeby a "skočili" na plané sliby života v blahobytu a že stát se o ně postará od kolébky do hrobu. Jenže chyba lávky. Chodila jsem do práce, mzdu zdaňovali, stavěli jsme svépomocí dům, stavební materiál zdaňovali, ze všeho co jsme vytvořili stále platíme a kdybychom se nestarali spadlo by nám to na hlavu. A tak si nakonec říkám, nemají se ty cikády lépe? :-(

Eleno, abych pravdu řekla, já tenhle případ taky nějak nepochopila. Jestli ten byt patřil vyloženě manželovi a musela se paní vystěhovat? Ale v každém případě je nedůstojné, aby staří a nemocní lidé bydleli jenom v chatkách s chabou hygienou, a co v zimě teplo. Nebo chatové oblasti jsou daleko od dopravního spojení, třeba tam ani nejsou lékaři. Nelíbí se mi to. A co vím, stává se to i matkám samoživitelkám. To by měli naši představitelé řešit především, ne hádání se jako malí usmrkanci kolem jmenování ministra.

Starým lidem by měly poradit děti, bezdětným pak sociální odbory,třeba i nějaká charitní organizace? Prostě se má vždy myslet na zadní kolečka včas.

Hrůza je, že není dost míst v domovech důchodců a je to vlastně takový hospic. Až když je člověk nemožný, dostane se pro něj někdy místo. Jenže, právě často si to způsobují tím, że dotují dospělé děti. Ony se mají postarat o rodiče, aspoň jim poradit...Bydlení je to hlavní. Na malých městech to je jiné. Většina lidí má svůj byt hned , když se prodávaly na splátky.

Lepší malá chatka než pobyt pod mostem.

Řešila jsem hned dva problémy najednou. Dojíždění za mojí 99 letou matkou cca 50 km, kde obývala sama veliký byt, a druhý problém po smrti mého manžela mi zůstávalo po zaplacení mého bytu cca 6000. A tak jsem udělala radikální řez a spolu s mojí dcerou jsme prodali jak babičky byt tak moji chatu ( stejně jsem práci na ni už sama nezvládala) a zakoupili jsme dvougenerační domek a nastěhovali babičku spolu s dcerou do nového domečku. I pro mne se tam našel jeden pokoj, babička se tam dožívá už svých 103. brzkých narozenin, já nemusím složitě dojíždět, neřešíme tři platby nájmů a užíváme si blízkosti nás všech. Přitom babička je ve své samostatné garsonce úplně separé, ale na druhou stranu stačí otevřít dveře a jsme pospolu všichni dohromady. Bylo hodně opravdu hodně těžké přesvědčit babičku aby se v 99 letech přestěhovala, zrovna tak o soužití jsme si nedělali iluze. Ale když se to bere s humorem, tak to spolu všichni v pohodě zvládáme, a ještě jsme na tom dost ušetřili. Nevím jak bychom to s babičkou řešili nyní, když už se stala více nepohyblivou, a dojíždění denně si nedovedu představit. Chce to asi zapnout mozek na plný obrátky a opravdu začít řešit situace včas, a pokud možno společně.