Na silnici
ilustrační foto: pixabay.com

Na silnici

10. 8. 2019

 "Proč zpomaluješ, Oktávko -  aha - najíždíš si doleva, asi budeš odbočovat, taky bys mohla alespoň bliknout!"

Takhle podobně konverzuji s ostatními účastníky silničního provozu během svého pohybu po silnicích. Má to jeden háček - oni mě neslyší. A to je dobře, protože ne vždy je ten dialog takhle slušný.

Postupem času jsem přišla na to, že zanadávat si od plic uvolňuje nahromaděný stres a pomáhá další koncentraci, takže se koncentruji v hojné míře. I když mě pokaždé, když odněkud přijedu, vítá syn slovy:"Tak jaká byla cesta, maminko, kolik jsi dnes potkala blbců a idiotů? A jestlipak se vyskytl taky nějaký kretén?“ 

Já vím - dáma se chová úplně jinak, ale jak už jsem řekla - oni mě neslyší. A já jsem si jistá, že stejná či podobná označení dostávám já od ostatních řidičů za nějaké své prohřešky, ať už skutečné nebo zdánlivé. Takže s přibouchnutými dvířky od auta nechávám své dobré vychování za nimi, a stává se ze mne osoba ordinérní, soupeřící svým slovníkem s příslovečným dlaždičem. Ale co - hlavně, že si uchovávám pevné nervy a předcházím tím infarktu.

Během třiceti let se provoz na silnicích velmi změnil. Když jsem ve svém stařičkém Trabantu před třiceti lety brázdila naše silnice, bylo sto kilometrů v hodině maximum, které jsem z něj dostala, a bylo to spojeno s takovým řevem a rachotem, že to chvílemi vypadalo, že se Trabík rozskočí do všech světových stran. Kdybych dnes jela stovkou po dálnici, riskuji, že budu považována za starou vyděšenou babku. To sice možná jsem, ale nemusí to každý vědět, tak na to honem šlápnu, ať mám na tachometru alespoň stotřicet.

V té souvislosti jsem si vzpomněla na manžela své kolegyně, který nás kdysi vezl ze školení. Přijel si tehdy pro manželku, aby se nemusela trmácet autobusem, a protože Liduška byla kamarádka, nabídla místo v autě i mně a další kolegyni. Vděčně jsme přijaly a těšily se, že se dostaneme domů dříve a pohodlněji.

„Lojzíku, a ne abys zase divočil!“ Napomenula Liduška manžela, a vyjeli jsme závratnou rychlostí 60 km/h. Nejdříve mi to nedocházelo, myslela jsem, že se jen tak dlouho rozjíždíme, ale když se kolem oken začaly mihat přejíždějící vozy a motocykly, občas někdo zatroubil a ťukal si na čelo, pochopila jsem, že to Liduška myslí vážně. Poznamenala jsem, že mi rychlá jízda vůbec nevadí, ale Lojzík mi s úsměvem odpověděl:

„Ale jen je nechte troubit, když se chtějí zabít, ať jedou! " Nevím, jestli si uvědomoval, že v ohrožení života je hlavně on, pokud nějakému řidiči prudší nátury rupnou nervy. Když jsme před domem vystupovaly z auta, slušně jsme ještě jednou poděkovaly, oběma milým lidem jsme zamávaly,  a když auto zahnulo za roh, podívaly jsme se s kolegyní na sebe a vyslovily nahlas otázku, která nám celou tu dobu ležela v hlavě.

 Jak to asi vypadá, když Lojzík divočí?

A pozor, malý problém. Provoz vyžaduje, aby se na této odbočce auta zipovala. Je tam i dopravní značka zipování, ale divili byste se, kolik řidičů ji nezná. A trvají na svém právu přednosti v jízdě. Jako tento polský kamion. Troubením mě upozorňuje, že je na hlavní, a tudíž jede on. Blbeček. Ale přetlačujte se s kamionem – nemáte šanci. Naštěstí další řidič dopravní značku znal a ochotně přibrzdil, abych mohla projet. Pokynula jsem mu na znamení díků a on na odpověď zablikal. My čeští řidiči jsme povětšinou k sobě zdvořilí. Znám dokonce jednoho kamioňáka, který pouští řidiče z vedlejší silnice, pokud to zjednoduší provoz, i když mu to žádná dopravní značka nenařizuje. A pokud je za volantem osoba ženského rodu, posílá jí vzdušný polibek. To poslední ale může být i životu nebezpečné, ženy takovéto počínání obvykle neočekávají, a údivem zapomínají řídit.

„Jauvajs“  to bylo o fous !"

Frajírek v nadupaném vozu využil většího rozestupu od vozu jedoucího přede mnou, který si s oblibou z důvodu opatrnosti tvořím, nebezpečnou myškou se dostal přede mne, a než jsem se vzpamatovala z leknutí, vjel do odbočovacího pruhu na pravé straně a tím sjezdem mi zmizel z očí. Brzdila jsem snad i ušima. Nevím, co chtějí komu tihle frajírci dokazovat .

Možná ho iritovala ženská za volantem. Víte, že ještě dnes existují chlapi, kteří považují  řízení vozu za výsostně mužskou záležitost? A pokud se vetře za volant žena, dávají jí vehementně najevo, co si o tom myslí. Vzpomínám si na farmáře, kamaráda mého syna, který si potřeboval zajet do jiné vesnice omrknout býka, kterého se chystal spářit se svojí kravkou. Syn v té záležitosti figuroval jako odborný poradce a slíbil též, že zajistí odvoz. Ten odvoz jsem byla já, protože v inkriminovanou dobu měl syn své auto v servisu.

Ve stanovenou hodinu jsme tedy stáli před farmářovým domkem. Farmář se dostavil v čistých montérkách vyžehlených do puků a podezřívavě se zahleděl na ženskou za volantem. I když nás syn představil, farmářovu důvěru jsem nevzbudila. Přešlapoval před autem, chvíli to vypadalo, že se obrátí a vrátí se do domu, ale potom se mě nesouhlasně zeptal „Manžel s vámi nejede?“Odpověděla jsem něco v tom smyslu, že je velmi zaneprázdněn, a skutečnost, že i v případě, že by manžel jel, seděla bych za volantem já, jsem si raději nechala pro sebe. Tušila jsem, že bych to tím příliš nevylepšila. Když situace začínala být trapná, rozhodla jsem se rázně to skoncovat.

„No, tak abychom už jeli, máme nejvyšší čas“ oslovila jsem rázně farmáře. „Snad byste se měl ještě jít domů rozloučit, a potom vyjedeme“ pokračovala jsem nekompromisně.

„Co je to za nesmysl, proč bych se měl jít loučit?“ rozčílil se. A na tuto otázku jsem čekala a měla na ni připravenou odpověď.

„ No aby vás ještě jednou viděli, jak vypadáte! Protože až vás pak přivezou - to nebude pěkný pohled „

Ať byl, jaký byl, smysl pro humor měl, takže nastoupil bez dalších cavyků do auta a vyjeli jsme. Vše co bylo třeba, jsme zařídili, farmář si neodpustil cestou několik rad, jak mám brzdit, jak mám vytáčet zatáčku, atd. Zpátky jsme se vrátili už celkem v pohodě, farmář uznal, že tak hrozná ta cesta taky nebyla, ale neodpustil si závěrečnou větu, že ženská za volant nepatří. Brala jsem to s humorem, zvláště když mi následující den poslal po synovi luxusní domácí kachničku. Asi mi tím chtěl naznačit, že ženská se má držet vařečky.

Tak mi ta cesta krásně utekla, za chvíli budu doma. Cesty jsou spravené, autíčko šlape jak hodinky …   Tak to mám ráda.

A vám přeji též, ať už jedete kamkoliv, hodně šťastných kilometrů bez nehod, a ať vám motůrek vrčí jako Josefu Bekovi v nesmrtelném filmu pro pamětníky Florenc 13:30.

 (mimochodem- věděli jste, že text k této písni napsal Josef Kainar?)

 https://youtu.be/gVwBvbCzxYA

 

 

 

 

 

Můj příběh
Hodnocení:
(5.2 b. / 16 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Hošková
Já kdysi řídila a když si vzpomenu na své cesty s malými dcerami na zadních sedadlech bez sedaček i pásů,je mi ještě po letech ouzko...s pořízením nového auta,zasahovánim manžela do mého řízení a přestěhováním do Prahy jsem to vzdala.A teď toho moc lituju... G
Elena Valeriánová
Taky nejsem řidič, ale najeto mám dost. Můj muž je kliďas a tak za něj nadávám já. A když vidím pitomce, co se neobtěžuje dát blinkr, tak nadávám i když jdu pěšky. Moc jsem se bavila, veselé vyprávění o tom, že řidič tvrdý chleba má, dokonce i ten v osobáku.
Jarmila Komberec Jakubcová
také občas při řízení auta mi napadne nějaké to peprnější slovo. Asi nejvíc mi v poslední době vadí řidiči(ky), kteří nedávají blinkr. Hodně s také setkávám s nedáním přednosti zprava. Horor bývá popojíždění před nákupními centry.
Věra Ježková
Ivanko, řídit neumím. Několik let po mně přítel chtěl, abych s ním coby spolujezdkyně dávala pozor na cestu, zavčas četla ukazatele apod. Bylo to pro mě značně stresující.
Dana Puchalská
Já řídit neumím. A už asi umět nikdy nebudu. Nikdy to nebyla moje touha. Představa, jak držím auto na silnici pro mne bylo něco, co ráda přenechám druhým. A je pravda, že občas šlapu na pomyslnou brzdu na podlaze v místě spolujezdce. To když jedeme po dálnici. Nebojím se, ale...... Obzvlášť po jedné dost zajímavé havárii v Bavorsku mám divný pocit, když nás míjí šedý Opel Tigra. A ta slova, co slyším jako spolujezdec nechávám tam za těmi zavřenými dveřmi,raději je nikomu neříkám. Stejně by mi lidi nevěřili.
Zuzana Pivcová
Já autem nejezdím, takže takovou samomluvu nevedu, ale myslím, že občas bych si také pustila pusu na špacír. Často mi k tomu stačí jízda autobusem pražské MHD. Se vzpomínkou na trabanta jsi mi samozřejmě připomněla, jak jezdila před lety moje sestra (už tu o tom vyprávěla). Byla členkou týnského Svazarmu a tam ji chlapi docela uznávali. Ale na silnicích, zvláště ku Praze, se svou devadesátkou také zdržovala. Naštěstí těch, kteří jí to dávali najevo, bylo tehdy ještě málo. Díky, Ivano, za veselé vyprávění. Líbil se mi hodně citovaný komentář Tvého syna. :-D

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.