Než nedělat vůbec nic, raději bychom dělali činnost, která nám není příjemná. K takovému závěru došli psychologové z univerzity ve Virginii, kteří ve vědeckém magazínu Science publikovali závěry svého zkoumání pocitů, které přináší nicnedělání. Někomu se možná může zdát, že taková studie je naprosto zbytečná, ve skutečnosti však poukazuje na velmi rozšířený jev, který dříve nebýval obvyklý. A tím je zajímavá.
„Zkoumali jsme, jak se chovají lidé, když mají strávit čtvrt hodiny o samotě bez jakýchkoli aktivit. Byli sami v místnosti. Místo toho, aby se v klidu oddávali svým myšlenkám, těkali pohledem kolem, procházeli se, více než polovina mužů dokonce strkala prst do zásuvky. Nedokázali nehnutě sedět a rozjímat,“ uvedl vedoucí studie Timothy Wilson. A pokračuje: „Zdá se, že lidé nyní mají problém najít si téma, o kterém chtějí přemýšlet. Když jsme se jich na to ptali, nedokázali nám vysvětlit, proč jim nicnedělání tolik vadilo a vyvolávalo v nich nervozitu.“
Psychologové došli k závěru, že čím dál více lidí necvičí svou mysl v tom smyslu, že by se nutili v klidu přemýšlet nad nějakým problémem. Neumějí meditovat, rozjímat, většina lidí se ani neumí modlit. Tedy zklidnit se, usměrnit myšlenky, přemýšlet nad něčím jiným než je práce, jídlo, dovolená, drby z okolí. Naopak jsou pod vlivem různých rad a návodů na život, podle kterých je nyní třeba být neustále aktivní, mít přehled o všem, co se děje. To znamená neustále sledovat zprávy, číst, sdílet život na sociálních sítích, stýkat se s lidmi, chodit do společnosti, umět ve společnosti komunikovat, prosadit se.
Psychologové čím dál častěji mluví o tom, že vznikla skupina lidí, které stresují víkendy. Když nejsou v práci, jsou mrzutí, nespokojení a mají pocit, že marní čas. Mnohdy se to projevuje tím, že se snaží o víkendech rodině pečlivě naplánovat činnost, ať už se jedná o velké nákupy nebo velké sportovní výkony.
„Můj syn má pocit, že se o víkendu stále musí něco dělat. Když přijede k nám na chalupu, je nervózní. Nakonec nám řekl, že čas u nás na chalupě je pro něj promarněný. Já mu říkal, že to je přece čas odpočinku, když se rodina sejde, dá si víno, kávu, něco uvaříme, povídáme si. On na to, že to tak měla naše generace, že my jsme si to mohli dovolit, protože jsme měli jistou práci. Ale že on nemá čas mít volný čas,“ vypráví pětasedmdesátiletý Oldřich.
Podobné případy jsou velmi časté, potíž je v tom, že se staly normou a mnoho lidí považuje za naprosto správné stále něco dělat.
„Vidíme to nejen u mladé generace, ale i u takzvaných mladých seniorů. Ti mnohdy mají tolik aktivit a práce, až mluvíme o takzvané přetíženosti seniorů,“ uvedla socioložka Lucie Vidovičová.
Typickou ukázkou této situace je vztah dvou kamarádek, které nedávno odešly do penze. Jana nedávno volala Haně. Bylo devět hodin ráno. „Ty ještě spíš?“ ptala se, protože jí Hana připadala telefonátem zaskočená.
„Ne, prosím tě, jak bych mohla spát. Už jsem cvičila, teď uklízím.“
A později Hana vysvětluje: „Spím teď do devíti i déle. Ale nikomu to neříkám, co by si lidé mysleli. Že jsem nemožná, lenivá. Jenže já bych si tak ráda pospala klidně celé dopoledne. Ale neříkej to nikomu.“
Jana: „No tak to udělej, spi, vždyť jsi v důchodu, tak si to užij.“
Hana: „Ale to se přece nehodí.“
Je to přesně to, na co nyní lékaři čím dál více poukazují. Neumíme odpočívat, nic nedělat. A kdo po tom touží, bojí se to přiznat, aby nebyl označen za lenocha. Jenže právě nedostatek odpočinku a neschopnost relaxovat stojí za řadou vážnějších zdravotních potíží. Ovšem ti, kterých se to týká, si to stejně nikdy nepřiznají. Nemají totiž čas se nad tím zamyslet.