Asi v květnu jsem dostala nabídku zúčastnit se zhruba v polovině října konference historiků v Ljubljaně. Pořádalo ji Národní muzeum pro soudobé dějiny a téma znělo Nucená mobilizace do německé armády v okupovaných zemích. Téma, o němž se dosud zrovna moc nemluvilo. Alespoň my jsme v době školní docházky chápali válku jednoznačně. Na jedné straně fašisti, na druhé osvoboditelé, partyzáni a odbojáři. Skutečnost však byla mnohem komplikovanější, i někteří bývalí českoslovenští občané, především mladí muži ze Slezska, museli sloužit a obdobně to bylo i v jiných státech, ale to není cílem mého povídání.
Zkrátka, se svým referátem jsem vyrazila do Ljubljany. Z Prahy jsme byli dva, ostatní zahraniční referenti pocházeli z Francie, Lucemburska a Polska. Hostitelská strana nám vše zajistila a postarala se o nás báječně. Někdy dokonce víc, než nám bylo po chuti. Začalo to letenkami. Odlétali jsme ve středu a návrat byl v sobotu. Na stanovený termín nenašla Monika, vrchní slovinská organizátorka konference, vhodný letecký spoj do Ljubljany. Tak aby to nebylo s přestupem příliš drahé, vybrala nízkonákladovou leteckou společnost, s níž nás poslala do Zagrebu přes Brusel. A navíc s tak malou časovou rezervou na přestupování, že jsme v Bruselu málem dobíhali letadlo. Ze Zagrebu nás odvezl řidič do Ljubljany. Tam jsme se tedy dostali přes Belgii a Chorvatsko. Dnešní cestování letadlem je skutečně kuriózní. A u cest s levnými letenkami si o nějakém občerstvení během letu můžete nechat jen zdát.
V Ljubljaně jsem již jednou byla, a to asi před 7 lety jako doprovod vedení našeho archivu. Je to město, které nemá ráz evropské metropole, ale je úžasně přívětivé a svým způsobem noblesní. Zvláště centrum, tvořené hradem vysoko na kopci a starým městem, nápadně připomínajícím architekturu rakousko-uherské monarchie ve Vídni nebo v Terstu, je turisticky atraktivní. Kuriozitou je i trojdílný most slavného architekta Jože Plečnika přes řeku Ljubljanicu. Zvečera jsou kavárny a restaurace v centru plné, nikoliv však cizích turistů, jako u nás v Praze, ale místních lidí, kteří si sem zašli po práci s přáteli posedět a pobavit se. Právě tak jsou plné i ulice a náměstíčka. Slovinci jsou družní a rádi se baví, mají dobrá vína a ujde i pivo. Když mluví pomalu, dá se jim rozumět. A nápisy s názvy ulic, institucí nebo jen reklamou jsou nápadně jazykově podobné češtině. Předměstí zástavbou stále trochu připomínají Titovu socialistickou Jugoslávii. Ale to mě nějak nerušilo, nepřijela jsem přece hodnotit vzhled celého města.
Konference pohltila většinu našeho času, ale jednotlivé příspěvky byly zajímavé a snad i můj referát byl úspěšný a posluchače zaujal. Mezi pozvanými hosty byl i náš velvyslanec ve Slovinsku. Po skončení konference nás odvezli na setkání s veterány 2. světové války do městečka Kranj. Zbylí žijící nuceně sloužící vojáci jsou většinou docela čiperní staříci kolem devadesátky, z nichž jeden na setkání s námi přijel na kole. V závěru návštěvy jsme navštívili Bled, půvabné lázeňské středisko u jezera s panoramatem blízkých Alp. Tamní cukrářská specialita s 200 let starou domácí recepturou, krémové řezy, nás Čechy, zmlsané kremrolemi, žloutkovými řezy a dalšími lahůdkami, nijak mimořádně nenadchla. Ale to už je opravdu jen tak na okraj.
Zpáteční cesta znamenala časné vstávání před 4 hodinou, téměř dvouhodinovou jízdu do Zagrebu a odtud let do Vídně obdobným stylem jako při cestě sem. Ve velkém spěchu přestup na letadlo do Prahy. A v 11 hodin dopoledne přistání na pražském letišti. Hezky nevyspalí a hladoví, ale doma. Byla to zajímavá cesta, ale pro sebe jsem tentokrát neměla snad ani minutu volna, nikam jsem nešla, nic nekoupila. Takže zase při nějaké další cestě na shledanou.
