MFD si kupuji každý čtvrtek. Články paní Wilkové se mi líbí; jsou chytré a vtipné, čtu je vždy jako první. Velmi vítám, že si autorka dané téma zvolila. Výzkum Oldřicha Čepelky, představený v článku, považuji za zajímavý a užitečný. Děvčatům to sluší.
Článek ve mně však vyvolal potřebu určité polemiky. Svůj kočlánek bych mohla nazvat třeba „Aktivní seniorka a aktivita seniorů“. Neboť, jak vyplývá z textu, hlavním rysem mladých seniorů je aktivita. Využívám dva seznamy vět, které autorka uvádí na s. 26. Vytržení z kontextu by nemělo vadit. Pro lepší přehlednost píši svůj komentář hned u každé věty.
„Mladý senior se zpravidla pozná již při prvním letmém kontaktu. Tady je seznam vět, které nikdy nevypustí z úst. To už se v mém věku nehodí.“
Tuto větu z úst vypustím ochotně. Např. v souvislosti s minisukněmi či moderně rozdrbanými džíny.
„Tohle nezvládnu.“
Samozřejmě, že je spousta věcí, které nezvládnu. Nezvládla bych je ani jako mladá. Např. kvůli srdeční vadě vystoupat v horku na vysoký kopec. 26. 5. jsem položila na chatu tuto otázku: „Můžete jmenovat tři činnosti, o nichž si myslíte, že byste je nikdy nedokázali? (Kromě zabít člověka – abychom se neopakovali.)“ Odpověděla jsem: operovat, plavit se v ponorce, skočit padákem z letadla. Íčkaři uvedli různé aktivity, k některým jsem se ještě přihlásila.
„Tomu nerozumím.“
Nerozumím mnoha věcem. Neexistuje na světě člověk, který by rozuměl všemu. Přiznat, že nerozumím něčemu v běžném životě, mi připadá rozumné. Mj. aspoň nejsem za protivného rozumbradu.
„Mně se tam nechce, radši budu doma.“
To jsem jistě někdy řekla. Je ovšem rozdíl mezi tím, mám-li jít na nějaké setkání, kde je má přítomnost očekávána, nebo sama na procházku, protože vím, že potřebuji pohyb. 7. 6. položila Hana R. následující otázku dne: „Taky se vám stane, že máte naplánovanou nějakou akci a najednou se vám nechce, raději byste to vzdali? Obvykle to dáte a je to prima, ale příště zažíváte stejný pocit?“ Většina z nás odpověděla kladně.
„Jsem rád sám, lidi mi čím dál víc lezou na nervy.“
Jsem ráda sama, přestože mi lidi čím dál víc na nervy nelezou.
„Dívám se v televizi na seriály.“
Minimálně. Na české vůbec, ze zahraničních na některé detektivní a kriminální, nejraději na historické. Těch je ovšem nejmíň.
„Mladý senior naopak často říká: Věk je jenom číslo. Případně: Cítím se líp než ve čtyřiceti.“
Ano.
„Proč bych něco neměl zvládat? Myslíte si snad, že jsem starý?“
Tahle věta u mne příliš nepřipadá v úvahu. Nemám kolem sebe moc mladších lidí, stýkám se především se svými vrstevníky a lidmi staršími, než jsem já.
„Jasně, to znám, nám to přednášeli na univerzitě třetího věku.“
Mám nastudováno za celý život dost, proto mě U3V neláká. Občas jezdím na exkurze v rámci kurzu chemie, který organizuje můj přítel. A pomáhám mu s přípravou některých textů, neboť to s počítačem umím lépe.
„Nemám čas, mám toho hodně.“
Ano, stane se mi to několikrát do měsíce. A jsem za to ráda.
„Nevydržím ani chvíli doma, potřebuji společnost, mám rád lidi.“
Myslím, že to nesouvisí ani tak s věkem, ale s tím, je-li člověk introvert, či extrovert, nebo k jednomu z těchto pólů víc inklinuje. Za mlada jsem strávila doma (relativně) víc času než teď. Doma jsem ráda.
„Ordinace v růžové zahradě? Ulice? Modrý kód? Co to je? Neznám.“
Vím, co to je, ale neznám, neboť se nedívám; nebaví mě. (Na následující stránce se dočteme mj.: „Všechny spojuje ještě jedna věc, a to, že jsou hrdí. … I když je bolí nohy a místo toho, aby vyrazili na přednášku, občas usnou u seriálu Ulice, nepřiznají to ani na mučidlech. …“ Tak jak to je – dívají se, nebo ne? Viz první část výroků. A kdyby ano, co je na tom špatného?)
Připouštím, že věty mohou být formulovány s jistou nadsázkou. Explicitně to však vyjádřeno není.
Z článku je cítit obdiv k mladým seniorům. To je jistě milé a potěšující, ale ptám se: Proč obdivovat někoho za to, že dělá to, co ho baví? (Ať už má, nebo nemá, omezující zdravotní problémy.)
Nikdy jsem neměla potřebu si něco dokazovat. Nemyslím v pojmech „dokázat, výzva“ apod. Když něco chci/musím udělat, prostě to udělám (jak nejlépe dovedu). A teprve zpětně si možná řeknu, že jsem ráda, že jsem to zvládla. Přes výše uvedené si myslím, že jsem seniorka aktivní a mladá (zanedlouho vstoupím do druhé poloviny šestého decennia). Svědčí o tom i mé aktivity zde na íčku.
A úplně na závěr. Domnívám se, že nejdůležitější je, aby byl člověk spokojený. Ať už je mladý, nebo starý senior.
