Nedávno mi na i60 vyšel článek o putování po Bulharsku, a slíbila jsem ještě jedno pokračování, a to o pobytu v Řecku. Bylo nás 22 a jeli jsme mikrobusem na okružní cestu po Balkáně.
Bulharsko již máme za sebou a jedeme směr Řecko. Hranice jsme překročili v dopoledních hodinách a vydali se k moři, objeli jsme po pobřeží celý tzv. prostřední prst. Když se podíváte na mapu, tak do moře zasahují tři poloostrovy právě nazývané prsty. Naším cílem byl docela velký kemp, kde jsme se chystali strávit dva dny a dvě noci. Nějak mi neutkvěl jeho název. Bylo to takové větší stanové a chatičkové město, plné kaváren, byl tam i bazén a hrozně moc turistů. Přesto u moře nebylo plno, nechápu, proč tam ti lidičkové přebývají? Splnil se mi sen podívat se i do vnitrození do zelených olivových hájů, které jsem doposud znala jen z knih Geralda Durrella.
Dva dny nicnedělání a povalování uběhly jako voda, a my jsme se vydali dále ke známým klášterům Meteora do oblasti Thesálie, nedaleko města Kalambalu. Kláštery se tyčí na docela vysokých pískovcových skalách a je jich celkem 24 .Pravoslavní mniši se začali v okolí usazovat již v 11. století, ale první klášter vybudovali až ve 14. století, v r. 1356. Ne všechny kláštery jsou přístupné pro veřejnost. Cesta k některým je dost složitá, po laně, po dřevěných žebřících a u jednoho jsem viděla i funkční lanovku. To odpoledne jsme si prohlédli první dva a sjeli do údolí ubytovat se do kempu pod skalami. Osvěžení v bazénu přišlo vhod a s večerem jsme vyrazili do nedaleké hospůdky na něco pořádného k snědku - už se nám ty ovesné vločky začaly zajídat. Po opět vločkové snídani jsme zvládli ještě tři další kláštery. Potkávali jsme turisty z celého světa, všech barev pleti i vlasů. Do klášterů nesmí ženy vstupovat v kalhotách, s velkým výstřihem a chlapi by měli mít dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy u košile. Komplex klášterů Meteora opravdu stojí za zhlédnutí.
Dalším naším cílem bylo městečko s hradem na Olympské riviéře. Po ubytování, parádní koupeli v moři a večerní prohlídce hradu jsme ulehli na karimatky do našich dočasných stanových domovů. Východ slunce pod Olympem byl úžasný a nás čekalo rozloučení s mořem. Mikrobus si to namířil do hor do nejhlubšího kaňonu na světě, který se jmenuje Vikos. Tento kaňon leží pod kamennou vesničkou Monodendri v oblasti Pindos, kde se nám podařilo ubytovat se za docela malý obnos na dvě noci v hezkém hotýlku s modrými okenicemi. Turistů bylo poskrovnu, tak byli rádi, že jsme dorazili my až z Česka. Po prohlídce malého kláštera jsme si konečně, po několika nocích ve stanech, zalezli do pořádné postele. V ceně byla i dobrá snídaně. Po ní nás čekal náročný den - přechod 8km dlouhého kaňonu, který obklopují strmé vápencové srázy vysoké až 1000m . Napřed se musí sestoupit dolů a pak zase náročným výstupem nahoru. Na dně kaňonu teče řeka, která však měla zcela vyschlé koryto, jen občas jsme narazili na malá krásně modrá jezírka. Někdo vyprávěl, že jednou příšla bouřka a s ní taková průtrž mračen, že několik lidí, kteří se zrovna nacházeli na turistickém chodníčku na dně kaňonu, přišlo o život. Prý neměli v tu chvíli žádnou šanci někam utéct. Cesta kaňonem byla nezapomenutelná, ale náročná. Ten den bylo hodně horko, a při výstupu nám řecké sluníčko pálilo do zad. Nahoře čekal náš mikrobus, ale napřed jsme dali vychlazené řecké pivo zase v malé kamenné hospůdce. V okolí byly všechny stavby jenom z kamene. Večer jsme umlácení padli do postele, a ráno jsme vyrazili směr domov přes Makedonii, Srbsko a Maďarsko.
Každý, kdo navštívil Řecko, mi dá určitě za pravdu, že je to krásná země.
