Jak jsem slíbila, zpracovala jsem pro vás informace a fotky z výstavy ve Ctěnickém zámku. Podtitulem názvu, který vidíte na úvodní fotografii, je „Historie sdružování řemeslníků od středověku po současnost“. Stálá expozice představuje světově unikátní kolekce cechovních předmětů spravované Muzeem hlavního města Prahy.
Dějiny řemesel jsou významnou součástí naší historie. Tím, že se řemeslníci od počátku sdružovali, mohli lépe prosazovat své zájmy, dohlížet na kvalitu výroby, vyměňovat si zkušenosti a ochraňovat slabší členy. Sdružení se nazývala cechy, v Čechách pořádky. Začínala se rozvíjet spolu s městy. V Německu to bylo již od 11. století, u nás od století 13.
Cechy různých řemesel se mohly v minulosti sdružovat na základě příbuznosti své činnosti. K nejstarším řemeslům patřili malíři – zápisy o nich jsou již z roku 1348. Přijímali i knihaře, zabývající se vázáním a výzdobou knih. Naproti tomu knihtiskaři byli od počátku považováni za svobodné umění bez cechovní organizace. K malířům a iluminátorům se počítali i kartáři, kteří si založili vlastní cech před rokem 1525. Členy malířského cechu bývali i sklenáři, neboť vyráběli zdobné okenní vitráže. První samostatný cech si založili roku 1613 na Starém Městě. K uměleckým cechům patřili i zlatníci.
Na zpracování materiálů se podíleli koželuhové, provazníci, sedláři, soukeníci, mydláři, valcháři, postřihači, tkalci. Voskaři vyráběli svíce. Hedvábníci pěstovali v Praze od roku 1749 v příkopech moruše. V oboru zpracování kůží pracovali řemenáři, sedláři a uzdaři.
K nejstarším cechům tvůrců módy patřili kožešníci a krejčí, působící již na počátku 14. století. Krejčí se specializovali podle částí oděvů na kabátníky, kalhotníky neboli hacníky, pláštníky neboli kytláře aj. Ševci se dělili na výrobce nových bot a jejich opraváře – vetešníky, prťáky, flekýře. V době renesance se rozšířilo významně řemeslo kloboučníků a punčochářů, později vznikl cech rukavičkářů. Váženou profesí byli lazebníci a bradýři, kteří se od 14 století dále specializovali.
Nejbohatší cechy patřily v minulosti především výnosným řemeslům zaměřeným na výrobu potravin. V Praze měli významné postavení řezníci. Získali ho nejen díky svým výrobkům, ale i proto, že v roce 1310 rozsekali bránu v místech dnešní Revoluční ulice, a pomohli tak Janu Lucemburskému vstoupit do města. Silnou pozici měli i pekaři, jejichž cech existoval již ve 14. století. Od nich se postupně oddělili perníkáři. Teprve později se osamostatnili do cechů mlynáři, rybáři a vinaři. Právo vařit pivo měl téměř každý měšťan, který vlastnil dům. Najímal si sladovníky a sládky. Šenkýři si založili vlastní cech již roku 1357.
Z původně společného řemesla na zpracování dřeva, zahrnujícího jak stavitele domů – tesaře, tak výrobce nábytku a jiných dřevěných předmětů, se začaly vydělovat jednotlivé profese v průběhu 12. století. Nejpočetnější byli výrobci nábytku – truhláři. Častý byl i termín stolař. Existovaly i profese jako postelník, struhař nebo prknař. Soustružníci založili svůj cech v roce 1571. V roce 1791 byli v Praze i kopytáři, specializovaní na ševcovská kopyta. Zpracováním dřeva se zabývali i bednáři či bečváři; jejich cech byl založen v době Lucemburků. Dělali vany, škopky, štoudve a především sudy pro sládky a výrobce potravin. Od 14. století působili v Praze také koláři. Tesaři vykonávali i pokrývačské práce. Pokrývači jako samostatná profese se objevili až později. Cech zedníků a kameníků existoval v Praze pravděpodobně již ve 14. století. V té době působili v Praze i dlaždiči; později vznikly cechy kominíků a zahradníků.
Každý cech míval v kostelech vlastní lavice, zdobené cechovními znaky. Příslušníci cechů byli povinni účastnit se církevních obřadů, procesí a pohřbů svých kolegů. Cechy měly své patrony z řad světců, zejména mučedníků. Měly i vlastní pohřební štíty a svícny. K veřejné prezentaci cechů sloužily korouhve. Užívaly je ve slavnostních průvodech. V Praze sahá jejich tradice až k Lucemburkům. Mívaly obrovské rozměry a manipulace s nimi byla náročná; na žerdi je nosilo v průvodech až deset mužů. Proto císař Josef II. nošení těchto korouhví v roce 1781 zakázal a povolil pouze korouhve malé, o rozměru 1 x 1,5 lokte (cca 60 x 90 cm). Funkci cechovního „žezla“ plnila dřevěná, ornamentálně řezaná ferule, zdobená znaky. Mj. symbolizovala povinnost přísného dodržování pravidel; při jejich porušení býval člen ferulí vyplácen. Výplata ferulí byla také součástí přijímání učedníků do tovaryšského stavu.
V rámci řemesel a cechů měly významné postavení ženy. Na počátku se mohly hlásit do učení a stávat se „mistry“. Kolem roku 1500 však byly zavedeny povinné tovaryšské vandry; samotná dívka se ovšem nemohla vypravit do světa „na zkušenou“, protože byla příliš slabá na to, aby ochránila vlastní čest. Ačkoliv se tím ženy dostaly do podřízeného postavení, systém řemesel se bez nich neobešel. Např. mistr nemohl založit svůj podnik, pokud nebyl ženatý.
Systém cechů se začal rozpadat spolu s rozvojem průmyslové výroby. Jako první v Evropě zrušily cechy Francie (1791) a Švýcarsko (1798). V Německu k tomu došlo až se vznikem císařství v roce 1871. Na našem území v roce 1859. Řemeslníci se však nadále sdružovali do společenstev a spolků.
Zdroj: Informační panely výstavy
