Ze života mizí rituály. A to je špatné

Pane Dobeši myslím, že kdyby v té rakvi ležel třeba váš bratr líbilo by se vám to méně.

Každý má asi k této problematice jiný postoj, i když pod slovem rituál si lze představit něco zhola jiného, než je v článku popisováno. Ale k věci. Že se rodiny, ani přátelé už neschází, je smutná pravda, ale svatby a pohřby rozhodně nepatří mezi ty chvíle, kdy se rodina sejde dobrovolně a uvolněně se baví, ba naopak. Tady je to popisované jako selánka, ale většinou se na těchto slavnostních obřadech zadělá na malér, po něm se příbuzní dlouho pomlouvají, na pohřbech vyplouvají po pár skleničkách na nebožtíka věci, které s ním měly spíš usnout. Křtiny prosím ne, tento náboženský přežitek, kdy někdo leje na nebohé dítko vodu, nejlépe v zimě, mě vždycky naprosto irituje. A děti na pohřbech a hřbitovech? To byl takový nešťastný venkovský zvyk. Možná jsou ti, co tu na to s dojetím vzpomínají, odolní, pro mě z toho vzniklo celoživotní trauma. Denně jsem chodila s babičkou na hřbitov na dědův hrob. Kam chodíme na vycházky se provalilo, až když zmizely všechny moje panenky a rodiče je našli zahrabané v pískovišti, taková nevinná hra, řeklo by se. Jenže od tří let jsem se začala potýkat s hrůzou ze smrti, panika mě přepadávala kdykoliv a kdekoliv. A dodnes se pohřbům vyhýbám, jak to jde. Umíte si představit hrůzu dítěte z nicoty a bezmoc mámy, kterou jsem v hysterických záchvatech od tří let prosila, aby mě nenechala umřít? Tak na to myslete, až budete chtít zavést pro své děti nebo vnoučata tyto "rituály", senzitivní člověk si to nese jako trauma celý život.

Když mě bylo asi 6-7 let (cca 1983) jsem byl jako každý léto u prarodičů na prázdninách na vesnici u Humpolce. Umřela paní Bubnová (přes 90 let, dobře si ji pamatuju dodnes), šel pohřební průvod od kostela na hřbitov přes celou vesnici, hrála dechovka a celá vesnice to šla. Babička mě vzala s sebou, moc jsem se na to těšil (pohřební průvody jsem fascinovaně sledoval zatím jen zpoza plotu), došli jsme tak na hřbitov a za doprovdu dechovky šla rakev do země. Jsem moc rád, že jsem to mohl zažít a babičce patří dík. Bohužel tyto pohřby skončili v druhý půlce 80. let a tato smutná sláva s dechovkou a dlouhým procesím kráčejícím za rakví zanikla. Na hřbitov jsme s babičkou chodili pravidelně zalévat kytky na několika hrobech. Hřbitov to je dodnes malebný a jsem rád, že mě tam babička brala a já mohl nosit konve a zalévat. Babička bohužel před pár lety zemřela, žádná dechovka ani procesí z kostela. Je jiná doba. Kdybych uměl psát jako Marcel Proust, tak vím o čem by to bylo.

Tak spolu s posunem chování společnosti se mění i rituály. Měnily se vždy, vždycky se projevoval nějaký vývoj, poplatný způsobu života společnosti. Nemáme velké a rodinné pohřby, máme olajkované příspěvky na FB. Pro část populace může být tradiční rituál svazující, náročný, nákladný, jaksi povinně očekávaný, a tím pádem i bezobsažný. Ať se každý rozhodne pro svůj způsob. Když mi zemřel otec, byl jsem na pohřbu, bylo to náročné, pár věcí se mi společensky nevydařilo, nikoli mou vinou, kromě toho jsem byl nervózní, nesvůj a měl jsem trému. Po pár dnech jsem bez ohledu na celé příbuzenstvo, sezval staré pány, všechny kamarády mého otce, kteří chtěli přijít. Do hospody, kam táta chodil na pivo. Žádná sláva, hostina, proslovy, kytky a fangle. "Pánové, každý si objedná co je mu libo a co má rád, bavme se, pijme... já to platím". Rozcházeli jsme se hodně po půlnoci, pánové hrubě nad sedmdesát let se zvesela rozjížděli na kolech, jen já o generaci mladší, jsem se motal i pěšky. Nebyl to rituál, byla to moje recese. Ale teprve pak jsem věděl, že jsem udělal to co jsem měl a chtěl, ukončil jsem to, rozloučil se a dostál svému svědomí. Jen mně ještě asi dva týdny vyčítavě oslovovaly manželky starých pánů...., že se o ně musely ještě tři dny po rozloučení, intenzivně starat....

Článek mě velmi oslovil. Po většinu roku pobývám v Rakousku a moc se mi líbí, jak oslavují třeba narození dítěte (hlavně na vesnici): před domem je třeba postava čápa, drží v zobáku uzlíček se jménem miminka, nebo na šňůře s dětským prádýlkem je opět kolíčkem připevněná cedulka se jménem, girlandy balonků zdobí dům...prostě se dělí o radost s ostatními lidmi. Nebo narozeniny, hlavně tedy kulaté: před domem je výzdob, která charakterizuje oslavence, jeho hobby apod., samozřejmě veliké číslice s dosaženým věkem, různé veršovánky... moc se mi to líbí. V mé rodině(naštěstí jen v té bývalé, tedy předrozvodové části) jsem se bohužel setkala s postojem - narozeniny neslavím. jednalo se se současně o padesátiny a šedesátiny dvou bratrů,( z nichž ten starší byl mým manželem 31 let, než jsme to trápení ukončili.) Nevím, proč ten pseudoskromný postoj, když po návrhu naší dcery, že mu tu oslavu uspořádá (a zaplatí), bylo najednou vše jinak, i ten bratr se najednou připojil, pak si prý oba pochvalovali, jak to bylo hezké, když se rodina sešla. Podotýkám, že ani jeden z nich na tom není tak špatně, aby jednou za 10 let nemohl pozvat rodinu, která není zas tak rozvětvená. Připadlo mi to u obou jako póza. A rituál pohřbu? Ano, tisíckrát ano, je to způsob, jak ukončit to bolestné období po úmrtí někoho blízkého. Po smrti mé maminky jsem až na pohřbu uvěřila, že už ji nikdy neuvidím, a pro ostatní to byla příležitost, jak dát najevo soustrast nebo i úctu, berte to jak chcete. Pracuji ve Vídni jako pečovatelka u nemocných a nemohoucích seniorů, když před rokem má poslední klientka zemřela (po roce neskutečného trápení pro ni i pro jejího manžela), bohužel trvalo skoro měsíc, než byl pohřeb (bylo to týden před vánocemi a pohřeb byl až 10. ledna), a ten měsíc byl pro jejího manžela opravdu hrozný, měla jsem strach, že se zblázní...až po pohřbu byl schopen jakž takž situaci akceptovat...byli spolu 60 let opravdu v dobré i zlém, a nebýt toho rituálu, kdy mu spousta přátel a známých dala najevo jakousi duševní podporu, asi by trvalo mnohem déle, i tak truchlil skoro rok, a nebyla to žádná póza, když vidíte skoro devadesátiletého muže plakat, protože se mu dostala do ruky nějaká věc po jeho ženě, rve vám to srdce.

Nevím odkud psychiatři berou ten názor že dítě se má brát na pohřeb. Já jsem si to zkusila a měla jsem trauma ještě hezkých pár let.

Rituály nemusím. Žádné. Respektuji, že někdo je k životu potřebuje.

Také nemám ráda rituály. Ač je pro mě v životě důležitý řád. Rituálem rozumím obřad, tedy např. pohřeb, svatbu, mši či promoci. Chození na hřbitov za rituál nepovažuji, bavit se tam mi ale vhodné nepřipadá. Když jsem byla malá, maminka mě tam občas brala – a tak jsem v rámci svých možností pochopila, že existuje smrt. Na pohřeb bych dítě nevzala. Mladou generaci moc neznám, ale myslím si, že rituály jí chybět nebudou. Např. ve sdílení je na tom jistě mnohem lépe než my starší.

Pohřeb jako rituál? To snad jedině mezi cikány. Ti si potrpí na okázalost. Jinak tzv. poslední rozloučení - obřad jako takový je jen neosobní přednášení smutečního řečníka. Nepřemýšlím o tom, proč je to tak. Rituál pro mne taky znamená něco jiného, než se popisuje v článku. U přírodních národů např. přechod chlapce v muže, dívenky v ženu. A tak bych řekla, že to cítím jako Jana K. a pro rituály nemám příliš pochopení ( v naší zeměpisné poloze)….

Já jsem měla od dětství rituály ráda. Ať již to byly pohřby u nás na vesnici a nebo svatby, v rodině pak Vánoce, Velikonoce, v létě pouť a na podzim posvícení. Zřejmě to bylo u mne i nedostatkem jiných aktivit, vždy jsem ožila, když se něco neobvyklého dělo. S babičkou jsme už jako malé děti chodily na všechny pohřby, pokud si pamatuji, vždy jsme nějak podvědomě cítily, jak se máme chovat. Bylo to pro nás naprosto přirozené. Dnes je život jiný i na vesnicích, žije se strašně rychle. Mladší generace má spousty podnětů, zájmů, zálib, .... a také povinností. Zdá se mi, že pak namísto rituálu naročného na čas (např. oslava narozenin příbuzného apod.), zvolí pro sebe třeba wellness víkend s partnerem. Těžko posuzovat, život žijeme jen jeden.