Možná jste to také zaznamenali. Slovo „promiň“ se stalo běžnou součástí života. Děti již od mala jsou vedeny k tomu, aby se za své sebemenší prohřešky omlouvaly. Zdá se to tak správné. Ale já začala o významu omluvy pochybovat. Mám pocit, že se z ní stálým, často bezduchým používáním, stalo devalvované slovo. Nemám na mysli „promiň“, když omylem někomu šlápnu na nohu. Mám na mysli pochybení, kterým jsem někomu způsobila újmu na duši. Když neodhadnu nebo přeženu svoji ironickou poznámku. Když se arogantně zachovám k někomu, kdo si moji aroganci nezaslouží. Když svým neuváženým činem způsobím problém. To se slovo „promiň“ stává prázdným gestem. Nemám ráda ani omluvné kytice, drahé dary a podobné úlitby. Je to totiž velice snadné. Místo toho by mělo přijít vysvětlení, proč se tak stalo, kde se stala chyba a jak ji nejlépe napravit. Pojmenovat věci pravými jmény ale stojí velkou sílu a odvahu k sebekritice.
Vezměte si příklad. Manžel uhodí manželku (nebo obráceně). Po uklidnění řekne, promiň, moc se omlouvám. Nikdy neřekne, že je hulvát, který se neumí ovládat a že se musí jít léčit. Pubescent ve škole úmyslně zničí exponát, řekne pardon, zaplatí škodu a vše je zapomenuto. Nikdy nepřijde a neřekne, že se chtěl předvést před svými spolužáky, jaký je borec, ale že je jen obyčejný pitomec, který nic neumí a nemá se čím jiným pochlubit. Novinář (politik) někoho omylem dehonestuje. Omluví se, ale nikdy si nedá práci s tím, proč a jak k tomu došlo a že profesně pochybil, protože není až takový profesionál, jak si o sobě myslel.
Slovo promiň dává často na stejnou úroveň drobné nechtěné zakolísání a závažnou úmyslnou újmu.
Proto nemám ráda omluvy. Bez patřičného vysvětlení jsou to jen prázdná slova a nic neříkající gesta. A jestli nemám pravdu, tak mi to, prosím, promiňte.