Národní galerie otevřela ve Šternberském paláci na Hradčanech poslední část stálé expozice starého evropského umění. Vystavuje v ní nejslavnější tvůrce holandského, italského, vlámského, španělského a francouzského umění od 16. do 18. století od Rembrandta, Halse, Tintoretta, Tiepola, Rubense či El Greca až po Goyu nebo Bouchera.
Novou instalaci doprovázejí rozšířené popisky děl, které vedle autora, názvu a vročení díla více informují o jednotlivých malbách či plastikách. Informační panely uvádějí návštěvníka do historického a uměleckého kontextu vystavených děl.
Návštěvnickým magnetem obnovené stálé expozice se může podle pořadatelů stát obraz Josepha Heintze mladšího, známého také jako Giuseppe Enzo, jehož námětem je Dís jedoucí z Tartaru. Heintz (kolem 1600 až 1678) byl obdivovatelem díla Hieronyma Bosche. Právě Boschovy vize v kombinaci s hodnotami benátského malířství 17. století po svém využil u této kompozice, v níž bůh podsvětí Dís (Hádés) vyjíždí na voze s koňským čtyřspřežím z ohněm osvětleného Tartaru. Dísovu ponurou říši obývají na obraze monstra a příšery, malované podle Boschova vzoru.
Obraz byl dosud málo vystavován, naposledy před 14 lety. Dílo Národní galerii zapůjčilo Městské muzeum v Mariánských Lázních.
Přestávku po výstavě Rembrandt & Co., která skončila na jaře, využila NG pro zřízení nového prostoru pro krátkodobé výstavy. Zahajuje v něm výstavou Mistrovská díla rakouského a německého malířství 19. století. Představuje kolekci obrazů, v níž nechybějí díla Caspara Davida Friedricha, Carla Spitzwega či Ferdinanda Georga Waldmüllera. Mnohá z těchto pláten nemohli návštěvníci Národní galerie v Praze spatřit dlouhá desetiletí.