Vím, že každý to má nastavené jinak. Nikdy mne nenapadlo, že můj nabíjecí mechanismus bude práce. Vnímat jsem ji začala hned po vyučení, kdy jsem zjistila, že práce, kterou mám ráda, je pro mne vším. Nezanedbávala jsem ani své tři děti, na které jsem byla sama. Ale začnu od začátku.
Vyučila jsem se fotografkou a začala fotografovat v ateliéru. Foto na průkazy sice moc zajímavé nebylo, ale byla to práce s lidmi. Většina z nich byla příjemná, i když „prudiči“ se našli, jako všude. Nejvíce mne bavilo fotografování dětí a svatby. U toho jsem zažila spoustu legrace a nikdy jsem nestačila sledovat čas. I práce v laboratoři mne dokázala upoutat. Byly to začátky barevné fotografie. Než jsem vyrobila pěknou barevnou fotografií, chtělo to hodně úsilí a zkoušek, jelikož barevná fotografie byla ještě v „plenkách“.
První kousek byl třeba fialovomodrý a potom při dalších zkouškách jste viděli stále lepší výsledky, až to bylo to pravé. Byla to velice zajímavá práce. Postupně se vše zlepšovalo, od papírů přes lázně až k prvním automatickým strojům. Naexponovat fotografií, vložit ji do stroje a potom čekat, až fotka vyjede ze stroje suchá. Nemuset namočit ani prstíček. Nebylo to nudné, protože mezitím jsem mohla exponovat další snímky nebo dělat něco jiného. Stroje mne vždy bavily, takže i poruchy jsem zvládala v pohodě pomocí techniků. Pokrok šel dál a my zakoupili první minilab. Za dobu působení ve fotografií jsem prošla stále kvalitnějšími minilaby. Říkáte si, že mne naplňovala práce s lidmi, a nakonec jsem od nich utekla do černé komory a ke strojům? Není to tak. Protože, i když stroje mne baví, kontakt s lidmi by mi chyběl, tak i nadále jsem chodila obsluhovat a fotit, i když toho bylo méně. Začalo přibývat digitálů a objevily se i počítače. Technika šla rychle kupředu. Práce začalo ubývat a mne už nic netěšilo, nenabíjelo. Začínala jsem být
V mých 55 letech jsem se rozhodla a hledala práci, kterou bych dokázala dělat s radostí. Přešla jsem do gumárenské výroby ve firmě GDX, kde se lisovalo těsnění do oken a dveří aut. Opět práce s lidmi a opět stroje. Pracovala jsem u lisu a byla jsem to opět já. Spokojená, radostná a každý den nabitá energii. Nevadily mi ranní, odpolední ani noční, ba ani přesčasy. Přišla doba odchodu do důchodu a já se těšila. Těšila jsem se, ale netušila jsem, co to obnáší. Po půl ročním odpočinku mi začala chybět nějaká práce, která by mne zase těšila a naplňovala můj
Hledala jsem a po nějaké době našla. Našla jsem si sezónní brigádu, prodej zmrzliny. Většina z vás, kteří mne znáte, ví, že to mne dokáže opravdu nabít. Nehledím na čas, ale setkávat se z dospělými, a hlavně dětmi, je pro mne něco, co se dá těžko popsat. Tato práce mne nabíjí na 150% hned ráno, když otevřu oči a odcházím. Večer přijdu domů, a jakmile za sebou zavřu dveře, jsem úplně vyčerpaná a mohu říct, že jsem nabitá pouze na 5%. Padnu do postele a připadám si jako vybitý mobil, který se musí zapnout do nabíječky, aby mohl znova fungovat. Pro mne je nabíječkou postel a představa, že mne zítra čeká další pěkný den s prima lidmi. Přes zimu doplňuji odpočinkový deficit setkání s vnoučaty
Říká se do třetice… já mohu říct, že pro mne byly všechny tři práce nabíjecím mechanismem. A tak, v polovině března, začínám špatně spát a nemohu se dočkat 1. dubna, kdy začne sezóna.
Pár fotografií na ukázku níže, a myslím, že mohu zodpovědně říct, že můj život byl a je stále nabíjen i bez výměny baterie.
Partneři soutěže: