Jan aneb Bylo nám něco kolem dvaceti
Foto: autorka (Mladý svět č. 4/1969, achiv autorky)

Jan aneb Bylo nám něco kolem dvaceti

16. 1. 2019

Já vím, tebe to také učili, to o odvaze, přátelství a cti... Tak začínala má básnička s názvem "Tomu prvnímu" s datem vzniku 21. 1. 1969. Napsala jsem ji v necelých 20ti letech právě zemřelému Janu Palachovi.

Vím, že by člověk neměl žít pouze ve vzpomínkách. Zvlášť naše generace by se měla především těšit z každého nynějšího prožitého dne. Cítím však, že tento příspěvek, zákonitě navazující na mé články o Pražském jaru a jeho konci, ještě napsat musím. Nebudou to všeobecně známá fakta, jen pár mých zážitků. Prosím, dovolte mi to.

Nestudovala jsem v Praze, nýbrž v Českých Budějovicích, takže jsem nebyla bezprostřední účastnicí té tragické události a toho, co následovalo, včetně celonárodního pohřbu. Informace se k nám dostávaly přes sdělovací prostředky, navíc jsem měla kamarádku studující na filozofické fakultě, která mi vše podstatné vylíčila. Dokonce mi pak zakoupila LP desku, prodávající se na fakultě, na níž byl zvukový záznam rozloučení s Janem Palachem včetně projevů osobností akademické obce a několika básní věnovaných Palachovi. Mně však zůstalo dodnes v paměti především vyzvánění zvonů a srdcervoucí pláč Janovy matky, donekonečna opakující větu: Byl to můj syn.

Během prázdnin v tom osudném roce 1969 jsme se sestrou jely jako obvykle k příbuzným do Prahy a zajely s kytičkou navštívit Palachův hrob na Olšanských hřbitovech. Byl hned na hlavní cestě napravo od vstupu z Vinohradské a vedla k němu informační šipka. Hrob byl zaplaven květy, které zpola zakrývaly Janovu nejznámější fotografii místo pomníčku. U hrobu se nás sešlo několik. Jakási starší paní bezradně říkala: Co ho to napadlo, to byl blázen. Muž středního věku úřednického vzhledu ji pokáral: To nebyl žádný blázen, paní. Ten dobře věděl, co dělá. Udělal to i za nás.

Po několika letech jsem Palachův hrob marně hledala. Pamatovala jsem si ho podle sousedního pomníčku, kde bylo napsáno jméno jakési paní Babety. Ale ani ten jsem nenašla. To přece není možné, abych si spletla cestu. Navíc jsem ten hrob měla amatérsky vyfocený. Protože jsem neměla žádné informace ze soukromých zdrojů, netušila jsem, co se s Janovými ostatky stalo. To jsem se dozvěděla až téměř po 20 letech. Právě tak jsem nevěděla, že Jan nebyl první, kdo se na protest upálil. Předešel ho Polák Ryszard Siwiec, který se 8. září 1968 upálil na varšavském stadionu na protest proti polské účasti na okupaci Československa. Dnes je po něm pojmenována ulice na Žižkově, v níž sídlí Archiv Bezpečnostních složek.

Janův čin byl zoufalým pokusem probrat vlastní spoluobčany z letargie, která už v té době u nás zavládla. Pokusem, který nevyšel. Podle vzpomínek spolužáka nevěřil příliš v úspěch Pražského jara. Po invazi v srpnu 1968 a po neúspěšné vysokoškolské stávce v listopadu už jinou cestu nenašel. Státní moc ještě povolila pohřeb, který vyvolával pocit celonárodní jednoty. Pak se však již všemi prostředky snažila celou záležitost podat zkresleně a později vše zcela vymazat z paměti lidí. Řadoví občané si brzy ještě krátce přečetli o "pochodni č. 2", středoškoláku Janu Zajícovi, ale o dalších upálených, a že jich bylo víc, už vůbec nic.

V dočasně neobydleném domě v jižních Čechách, odkud jsme se v roce 1982 odstěhovaly do Prahy, se ztratila nejen nejdůležitější čísla časopisu Mladý svět, který jsme schovávaly, ale i ona zmíněná fotografie hrobu Jana Palacha. Vysvětlení pro to nemám, možná si dal někdo práci a hledal nežádoucí materiály...

Palachův čin ve mně zanechal právě tak hlubokou jizvu jako srpen 1968. To už ze svého nitra nikdy nevymažu. Děkuji těm, kteří si na něj vzpomněli se mnou.

Snímky pocházejí z dobového Mladého světa, Palachova posmrtná maska od Olbrama Zoubka a Palachův vysokoškolský index ze stálé expozice Historie Univerzity Karlovy v Karolinu (foto Marcela Pivcová), dále je zde ukázka mé tehdejší básně a snímek z dnešní Legerovy ulice, kde na Klinice plastické chirurgie Jan Palach zemřel.

 

historie Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bartušková
V té době mi bylo málo let, než abych to mohla nějak intenzívněji vnímat. Doma se přede mnou moc nemluvilo, to až mnohem později. Zrovna jsme s pár spolužačkami skončily v kulturáku rytmikou, když jsme zahlédly u šatny puštěnou malou telku a u ní hlouček lidí. Nakoukly jsme a tam vysílali přímý přenos umírajícího Jana Palacha. Bylo to hrozné. Chudák jeho matka... Dnes jsem na Václaváku nasvítila světýlko a prohlédla výstavu o Palachovi a dalších, kteří podobným způsobem dobrovolně ukončili život.
Jitka Hašková
Pro mě to byl šok. Dozvěděla jsem se to v Londýně z novin. je to velmi bolestivá vzpomínka.
Zuzana Pivcová
To je ale rukopis dvacetileté, právě tak jako její zážitky.
Libor Farský
Děkuji, Zuzko, za tuto citlivě prožívanou vzpomínku. Studoval jsem tehdy v Praze a pamatuji si na pendreky i slzný plyn při našich demonstracích. A také jsem nakonec o většinu materiálů z té doby nějak přišel, asi to zavinilo mé časté stěhování. Občas lze něco koupit v antikvariátech. Mimochodem, máš sympatické písmo - (někdy Ti pošlu grafologický rozbor, byl to můj koníček).
Eva Mužíková
Velký čin, ale co jeho maminka, chápala to také tak ??
Věra Ježková
Zuzko, díky za vzpomínku. Vím, že jsme to tenkrát vnímali velmi intenzivně. Dnes mi připadá neuvěřitelné, že ve 2. polovině 20. století byl mladý člověk takového činu schopen.
Marie Doušová
Tichá vzpomínka pro odvážné a nezapomenutelné.....Dík!
Marie Seitlová
Také na tuto dobu vzpomínám. Chodila jsem na střední školu do Šumperka, odkud po upálení Palacha odjelo pár studentů, zástupců všech škol, do Prahy protestovat. Mezi nimi byl i Jan Zajíc, toho jsme prožívali velmi. Vše nám podrobně vylíčila naše spolužačka Květa, která tam byla s nimi. Když jsem v Praze, vždy se u jejich pomníčků zastavím, na ně se nesmí zapomenou.
Alena Vávrová
Zuzko, děkuji Ti, také vzpomínám.
Danuše Onderková
Zuzko, moc pěkný vzpomínkový článek, také mne zamrazilo, když jsem se o Janu Palachovi dověděla. Byť mi bylo teprve 16 let. Stejně tak vzpomínám, když bratr, studoval v Šumperku železniční průmyslovku, přijel domů uprostřed týdne. Jan Zajíc byl jeho spolužák. Škola asi nechtěla mít nic společného s nějakými rozbroji nebo demonstracemi, a proto je všechny poslali domů. To jsou události na které se nedá zapomenout. Díky za pěknou vzpomínku...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.