Jedny nezapomenutelné vánoce jsem měla přímo tragické, ale dnes bych chtěla napsat trochu již po letech jiný a veselejší příběh, který se ale udál přesně před 49 roky...
Bydleli jsme v domku s rodiči a sourozenci a na vánoce se mi mělo narodit první dítě. Byla jsem už dost netrpělivá, že se stále nic neděje, a tak jsem se snažila víc fyzicky pracovat - odtáhla jsem třeba lehký nábytek a s velikou kuráží jsem se dala i do drátkování parket v obyváku a ložnici. Potom jsem je naleštila a postavila zase nábytek na své místo. Rodiče si pořídili nové topení a já šla navečer zatopit. Nevěděla jsem přesně správný postup tohoto zatápění, tak mi to trvalo déle. Vtom se nasál nějaký špatný vzduch a po otevření dvířek na mne vytryskl plamen - už jsem cítila, jak mám ožehnuté vlasy, řasy i obočí... Jdu rychle do koupelny a úplně jsem se svého obličeje zhrozila...
Večer jsem se umyla a ulehla s nadějnou myšlenkou, že snad ještě budu nějaký čas doma, než mi všechno na obličeji znovu naroste... Ale spánek nechce přijít, cítím, že mi začínají bolesti v zádech. Na posteli se mi špatně leží, a tak se natahuji vedle v místnosti a všelijak převracím, že vzbudím i ostatní...
"Copak je s tebó, že nespiš? Neni potřeba tě zavist do porodnice?"
"Já nevim, mám takové divné bolesti."
Naše maminka je milá, pracovitá, ale velmi rázná a tak po malé chvilce horáckým nářečím zavelí: "Bode lepši, kdež se voblečete a zavezete jo!"
A tak už sedíme v autě, tatínek řídí, manžel i bratr mne doprovází a jedou se mnou do blízkého města. Najednou auto zastaví. Všichni obcházejí kolem auta a zjišťují, že není voda v chladiči. Tatínek řeší i tuto situaci...
"Zde je nekde potok, mosime ho najit..."
"Ale v čem tu vodu doneseme, vždyť nic nemáme," je slyšet otázka.
"Já mám koženkové klobók a ten neco vedrži..."
Všude je sníh - jsme totiž na Drahanské vrchovině a terén je zde špatný. Po úporném hledání potoka a donešení potřebného množství vody se zase všichni chystají sednout do auta. Ale tu se ozve tatínek:
"Vedržiš, vedržiš ještě?"
"Já nevim, ale raději bychom se měli otočit, mne za tu dobu, co jste hledali vodu, všechno přešlo..." hlesnu tiše.
"Kdepak, kdepak, celó noc máme rozbóřenó, jedeme dopředo," tatínek na to rázně.
Přijeli jsme k porodnici, pomohli mi k výtahu a odjeli.
Já přijdu na oddělení a po změření tlaku se vyplńuje tiskopis. Když řeknu své bydliště - sestra se zhrozí - vždyť vy sem vůbec nepatříte - jste jiný okres...
"Jenže my se sem budeme v létě stěhovat." Přicházející lékař si s úsměvem prohlíží mou silně ohořelou a vylekanou tvář a říká s povzbudivým úsměvem "Nějaké lehátko se snad najde."
A to už se ocitám v místnosti, kde jsou jen tři prázdné postele a na stěně veliké hodiny. Přecházím místnost a přemýšlím, proč jsou asi v této místnosti jen hodiny. Po chvíli dostanu injekci.
"Mám si ty chvilkové bolesti prodýchávat?"
Sestra se na mne pobaveně zadívá a říká: "Prodýchávejte, prodýchávejte..."
Po půl hodině dostávám další dvě injekce. A to už mi sama sestra říká, abych jí po pravidelných dvouminutových bolestech řekla. Teď už jsem v této fázi a tu jsem teprve pochopila, proč jsou zde ty hodiny. Už vlastně nevím, kdy dýchám, bolesti jsou nepřetržité a zdá se mi, že se hodiny zastavily. Ale toto netrvá dlouho a na svět se ohlašuje hezké děvčátko.
"Jaké dáte jméno?" ptá se sestra.
"Margit - je to hezké a zvláštní..."
Při návštěvě se maminka ptá na jméno - s úsměvem jí je říkám.
"Co je to zač, to v našem kalendářo néni?"
"To není, to je španělského původu."
"Tak ať tě vodvezó do Španělska, ale k nám přende jenom ten, kdo bode mět jméno v našem kalendářo!"
Jsem zdrcena. Manžel mne utěšuje a ptá se, co tedy budem dělat. Nejsem schopna rozhodnutí. Vím, že nám rodiče pomáhají, bydlíme u nich, vzepřít se nemohu.
"Ať si tedy vymyslí nové jméno sami. Já k tomu nemám odvahu, smířím se se vším..."
Protože jsem měla zdravotní komplikace, pobyla jsem si v porodnici delší dobu, a to přes celé vánoce. A tak mám v poloprázdné porodnici celý týden Margit. Oslovuji ji něžně tím jménem pokaždé, co mi přinesou malý uzlíček k posteli. I v noci mám sladké jméno Margit. Vím, že se jím dlouho těšit nebudu, tak alespoň zde si ho dokonale vychutnávám.
Domů mne odvezl tatínek. Po cestě spolu rozmlouváme, ale nechci se sama ptát, jak se vlastně moje dcera bude jmenovat. Nespěchám, nenaléhám - však se to dozvím - bude to vlastně můj opožděný a tajemný vánoční dárek.
Po příjezdu jsem přivítána maminkou.
"Tož vítám tě k nám, Evičko, a tobě sem hovařela na poselněni slepiči polivko...!
Já ale nepotřebuji polévku, neboť polykám slzy jako hráchy a dívám se na svoji přejmenovanou a vysněnou Margit...
Další vánoce už smířena s novým jménem jsem svoji milovanou, ale přejmenovanou dívenku nechala poprve vyfotit a poslala známým jako vánoční přání...