Jitka Caklová
5.11.2018 18:32
Na rozdíl od Zuzky mám v tomto směru dvě zkušenosti a její názor považuji za velice rozumný. Z rovna nedávno jsme měli se synem (41), za účasti snachy, otevřený, přesto úsměvný rozhovor, kdy jsem se dozvěděla, jaké, z dnešního pohledu, malichernosti mu na mně v dětství vadily. Nikdy před tím o tom nemluvil, přestože mlčení mezi námi nikdy nevládlo. Některý si syn přeje, aby jeho žena byla jako maminka a jiný aby byla úplně jiná, obzvláště má-li k mamince nějaké výhrady, táhnoucí se třeba z dětství a navíc když si maminka se svojí snachou, jeho milovanou ženou, rozumí. V žádném případě si nedávejte žádnou vinu, protože v danou chvíli jste určitě dělala všechno, co jste považovala za rozumné, ale syn to viděl trochu jinak a poslušnost mu nedovolila se ohradit (postavit si kolem sebe ohrádku pro svůj svět). S dcerou to máme trochu jinak, přestože obě děti vyrůstaly v naprosto stejném prostředí. Vím jak to bolí, přesto jsem ji dala svobodu a jen čas ukáže, jak ona se vyvaruje chyb, které vidí na mě a jak v budoucnosti bude se svými dospělými dětmi vycházet. I když se říká, že všechno je pomíjivé, tak ať se nám to líbí nebo nelíbí, tak v ten nejnevhodnější okamžik se nám vrací. Přeji Vám hodně štěstí.
Hana Rypáčková
5.11.2018 18:00
Nikdy jsem nesnášela takové návštěvy, kdy se sedí v bytě za stolem a konverzuje.Většinou se něco dělo. Většinou výlet, zahrada a u stolu jen oběd a kafe. Večer v restauraci, bowlink...Teď jsou už přepadovky, ale pokecáme a zasmějeme se dost. Ale věřím, že když onemocním , tak návštěvy budou třeba nudné i pro mne...Někdy už jsem raději, že mi všechno neříkají.Každý to má jinak...
ivana kosťunová
5.11.2018 17:51
Jano- skvělé téma k zamyšlení. Nemyslím, že by to byl tvůj případ, ale dost často staří rodiče ve svých dětech vidí pořád ty děti, kterým je nutno pomáhat a radit. A oni mají zase ctižádost řídit si své životy sami. Neznamená to, že by na své rodiče zapomínali, chtějí prostě žít svůj život. A my bychom ho měli mít také. Oni v našem věku nebyli, neznají naše emoce, pohnutky k jednání. My v jejich věku ano, proto bychom je měli více chápat. Já myslím, že pokud jsou ochotni pomoci v případě jakéhokoliv problému, jsou vztahy v rodině v pořádku.
Jana Kollinová
5.11.2018 17:25
Paní Halátová, děkuji za váš názor. Pobavila jste mě. O šatech, rtěnkách nebo sousedkách nediskutuji ani s komunikativní snachou. Tyhle malichernosti byly vždy na okraji mých zájmů. :-) Máte pokřiveně vyprofilovanou představu o komunikačních tématech současných seniorek. :-(
Věra Halátová
5.11.2018 17:15
Jestliže mají rodiče 70 až 80 let, jejich potomci jsou padesátiletí. Přece byste nechtěla, aby takový starý chlap bydlel s matkou. Samozřejmě, že dospělý člověk rodiče opustí. A ta konverzace? Nevím, o čem chcete se svým dospělým synem konverzovat. Určitě váš dospělý syn s vámi nebude diskutovat o šatech, rtěnkách nebo o sousedkách. Buďte ráda, že s vámi mluví snacha.
Danka Rotyková
5.11.2018 17:01
Zatím nemám zkušenosti toho druhu, ale v blízké době je zřejmě nabydu. Už předem jsem srozuměna s tím, že komunikace se synem se bude časem zmenšovat. A to i přesto, že dosud je bezvadná. Záleží mi na štěstí syna a jeho vyvolené, a proto je nemohu nijak omezovat. Jen doufám, že budu i nadále patřit do jejich života tak, jako k nám stále patří moje maminka.
Naděžda Špásová
5.11.2018 16:30
Jano, můžu vás uklidnit, všude je to stejné, nebo hodně podobné. Taky mám výčitky, taky ze syna, někdy z dcery, páčím slova. Prostě jsme si s mužem zbyli a ještěže máme ty naše psy. Zjistila jsem, že je lepší se moc nevyptávat. Radu nepotřebují, ale vím, že když je v nouzi nejvyšší budeme potřebovat, tak neodmítnou.
Zuzana Pivcová
5.11.2018 16:17
Takovouto situaci nemohu z vlastní zkušenosti posoudit. Ale znám několik žen, které trpí pocitem ztráty dospělého syna, který se osamostatnil, a vinu dávají snaše. Zvláštní, že v případě dcer tenhle pocit tak častý nebývá. Četla jsem, že matka má dát dítěti život a vychovat ho, ale pak už do jeho dalšího života nezasahovat. Pro muže se stane prvořadou jeho partnerka, víc než matka. V ní pokračuje další život. To neznamená, že by s matkou vůbec nekomunikoval, ale ne jako ten její dřívější chlapeček. Omlouvám se, jestli říkám něco, co zní necitlivě. Ale když si představíme zvířata, tak tam samice odchová mláďata, dokud nejsou samostatná, ale pak se pro ni stanou mnohdy až nežádoucími a vyžene je. Netrapte se, jistě poznáte, zda je jinak celkově v životě spokojen, a to je prvořadé.
