Pachatel se zpravidla vrací na místa svých činů. Frantík Menclů tak učinil v polovině devadesátých let. Do Valtic několikrát v minulosti zavítal, ale vždy jen na skok. V současnosti stojí tři budovy bývalé průmyslovky v parku opuštěny. Snad se staly obětí nějakého restitučního sporu. Jako na poutní místo sem přijíždějí absolventi a tiše postávají a vzpomínají.
Frantíkovi se před očima rozvíjí příběh začátku a konce.
Hned v roce 1956 se odehrála humorná příhoda stojící za zaznamenání. Jak bylo tehdy zvykem, stála celá škola ve čtvercích, připravena ke slavnostnímu zahájení. Ředitel Formánek po boku uniformovaného náčelníka střediska se chystal ke slavností přehlídce. Za zvuku státní hymny šla nahoru vlajka. Hned poté následovala hymna sovětská, jak bylo tehdy zvykem. Vlajka Země sovětů však stoupala na stožár za strašného skřípotu. Přes prázdniny školník kladky nenamazal. Vlajka doplula jen do poloviny a zůstala na půl žerdi! K tomu se v polovině hymny Sajuz něrušimyj deska zadrhla a vysílala do éteru pořád stejný motiv! Vyděšený vychovatel pak vše uvedl na správnou míru. Vlajka na půl žerdi ale zůstala! I přes tuto událost ředitel vykonal pravidelnou přehlídku. Fanouš se tenkrát hlasitě rozesmál a nakazil celou skupinu. Ředitel se při postupu zastavil a hleděl nasupeně do rozesmáté tváře opovážlivého nováčka.
V roce 1960 přijížděl osobáčkem taženým parní lokomotivou coby čerstvý maturant. Učil se celý týden u lesa. Každou otázku si přečetl a pak chodil polní cestou a fixoval si ji do paměti. Naučil se a opálil. K maturitě se dostavil oholen, střízliv a do bronzova opálen. Při vystupování z vlaku na jeho skupinu volali ti šťastnější: "Absolventi zdraví maturanty!“ Absolvovali všichni.
Tělocvikář František Kloupar, zvaný Chlebíček, učil šťastné absolventy studentskou hymnu.
Gaudeámus igitur, juvenes dum sumus. Bohužel se k této písni dopracoval až na samém konci školní docházky. Jinak studenti v tělocviku zpívali pochodové písně Zpívej Ostravo sláva a Pojďte s námi na brigádu.
Ředitel Formánek měl k absolventů dojemnou řeč o lásce ke škole a šíření jejího dobrého jména v železničním provozu.
"Soudruzi, opouštíte svoji Alma máter, přeji vám hodně úspěchů v dalším životě!“
"Ferko, čo je to tá Alma matěra?“
Vedle Frantíka stojící vychovatel Fero Kucan má ve věci nejasno. Frantík tuší, že je to nějaká matka, asi matka škola. V podobném duchu podává vychovateli informace. Slova Alma máter slyšeli absolventi po celou dobu studia jen jednou, právě z úst soudruha ředitele. Byli překvapeni stejně jako Kucan, ale tak krásně jako on školu ještě nikdo nikdy nepojmenoval! Fero si zařadil tato dvě slova do svého bohatého slovníku. Není vyloučeno, že název používal později vedle jiných perel svého názvosloví.
V polovině devadesátých let jde Frantík po stopách svých činů. Hranice jsou otevřeny a Frantík dělá rekonstrukci. O zážitek se hodlá podělit s dámou, se kterou se seznámil na kondiční rehabilitaci. Dával u stolu k lepšímu příhody ze studia a žena zahořela touhou ta místa navštívit.
"Tady, v tom parku jsem měl rande s dívkou Kájou a načapal nás blbeček od pomocné stráže PS. Měl jsem tehdy namále. Málem jsem v roce 1959 vyletěl ze školy!“
"No a kde jsou ty hranice?“ táže se paní.
"Já dodnes nevím, ale asi tam někde nahoře za Rajsnou,“ vysvětluje Frantík.
"Tak jdeme do Rakouska na pivo!“
Dobré dva kilometry nad Valticemi míjí dvojice barokní stavbu jakéhosi Vítězného oblouku. Pod nimi jsou Valtice jako na dlani. Tabule, která tenkrát přehlédnuta, mohla zasáhnout do Frantíkova života je hluboko dole, na hony vzdálena od státní hranice.
Dva lidé zavěšeni do sebe, dívají se na obě strany hranice. Cestou pojídají švestky. Silnice je lemována desítkami stromů. Na celnici mávají pasy směrem k oběma stanovištím.
Jdou si na pivo a vůbec nepostrádají statečné pohraničníky, střežící tehdy náš klid ve strážních budkách.
Vždyť oni nás přece hlídali spíše zevnitř!
