Moje drahé houby

Byl krásný slunečný den. Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že přece jen pojedu do lesa, i když houbařská sezona pomalu končila. Vlak jsem stihla tak akorát a moje dobrodružství mohlo začít. Stačilo se vydat po cestě k lesu.

Procházím známá místa, v pavučině se krásně třpytí korálky rosy a podzim, ten úžasný malíř, nešetří barvami. Na mechu se červenaly muchomůrky, a to je znamení, že se zde může dařit i jiným houbám. Nejprve mi padly do oka světlé kloboučky bedel, no vida, budou řízky. Našla jsem i dva mladé křemenáče osikové a několik hříbků. Pak, že houby nerostou, dobře, že jsem jela, pomyslím si spokojeně.

Čas rychle utekl, trochu už mi bolí nohy, ale když dojdu k silnici, zastavuje projíždějící auto. Žena vedle řidiče se vykloní z okénka a nabízí svezení. Ráda přijímám, ale již se v duchu divím, že vše vychází, jak na objednávku. I vlak přijel včas, ještě mi potěšilo zlevněné důchodcovské jízdné.

Usedám na sedadlo a sahám do bundy pro brýle. Marně, tak zkouším druhou kapsu, zase nic. Ještě v klidu osahávám zbylé kapsy kalhot, zda nahmátnu hledané pouzdro. Asi jsem, zaujata houbařskou vášní, dala brejle do tašky, utěšuji se, jenže zbytečně. Náhle mi došlo, štěstíčka už bylo dnes pro mne moc a vystřídala jej zákonitě smůla. Jak jsem dopoledne pospíchala a neměla po ruce staré brýle, sáhla jsem po celkem drahých, nových, a protože do lesa jsem si vzala delší dobu nenošenou bundu s rozpáraným švem v kapse, vytvořila jsem zatracenou kombinaci, díky které jsou brýle kdesi v lese.

Na kolik mi tak přišla jedna houba, když se na ně rozpočítá ztráta, asi co kus, to pětikilo, včetně červavých. No, nekupte to, ale výlet to byl hezký. Až tam příště pojedu budu také hledat brejle, ljenže bych potřebovala psa stopaře, bez něj je to hledání jehly v kupce sena.