Můj příběh začíná.
Paní Věra je ve věku šedesáti sedmi roků.
Je to lidská bytost, mající za sebou léta různých období prožívání.
Začneme li poznáním první dívčí lásky a zároveň lásky ženy, neboť vstoupila s mužem prvního citu, tělem čistým do manželského lože.
Zplodili spolu dvě děti. Dceru a syna.
A léta míjela.
Byla tu radost i starost všedních a svátečních dní. Údobí bolesti a strachu z nemoci syna, radosti z úspěchů dcery.
Čas šel dál, děti dospěly. Syn se oženil, dcera vdala. Rodina se rozrůstala o vnoučata.
To byla doba radosti.
Zármutku, kdy trpěla rozvodem dcery i vážnou nemocí syna.
Lidské srdce unese mnoho štěstí, ale také hoře.
Uneslo i ránu osudu, když smrt si přišla pro muže jejího života, manžela.
Jen těžko se hojila tato bolestná vzpomínka.
Život šel dál.
Dcera našla novou oporu v partnerovi, synova nemoc polevila, a vžila se do starostí všedních dní.
Nezahálela s rukama v klíně, i když došla do důchodového věku. Aktivně pomáhala, kde se dalo.
Tady vstupujeme do děje současnosti.
V pečovatelském domově, kde žije, je i klub důchodců.
Po operaci vedoucí tohoto klubu přebírá její činnost.
Čas plyne a úloha babičky hlídající vnoučata se střídá s klubovou činností.
Jsou tu zájezdy, večírky a každý čtvrtek posezení. To vše zabírá její čas, prosycený vzpomínkou na svého manžela.
Snaha být nápomocná druhým, zve druha své zemřelé příbuzné na akce klubu.
Neboť soucítí s jeho utrpením, které si prožila i ona ze ztráty partnera.
Pomáhá tím překonávat osamělost člověka.
Ne ze dne na den, ale časem, z pouta vzdálené rodinné sounáležitosti tu vznikl nádherný cit z obou stran, jenž zasáhl dvě srdce láskou.
Láskou, která nezná hranic věku.
Nezáleží, zda jsou to srdce patnáctiletých bytostí, nebo léta dominující zralostí těl, ale i v jejich věku. Kdy nesmyslný názor některých vrstevníků je, že se má mysl zaobírat již jen koncem svého fyzického těla.
Láska z nich vytryskla jako gejzír horkého vřídla v mrazivé krajině Islandu.
Proteplila jejich věkem poznamenaná těla. Dodaná energie dvou srdcí rozzářila jejich oči jasem měsíce v úplňku.
Ne jako slunce, neboť jeho jas spaluje a pohledem do něj oslepuje.
Ale měsíc svým zářením umocňuje krásu pocitu štěstí, radosti, díváte li se těmito vjemy na něj.
Vraťme se však k našim aktérům děje.
Jdou v dnešku dál svými životy, ne už každý sám, ale spolu prožívají hodiny, dny všedních radostí.
Co předtím se zdálo vlekoucím časem stáří, nyní je to čas pádícího větru s jeho lehkostí, dříve těžkých starostí.
Jsou tu jiné zájmy o dění kolem.
Není to už tesklivé čekání na kousek volného času svých milovaných rodinných příslušníků.
To oni se teď domáhají pozornosti o jejich láskou prosycené žití.
Co dodat ?
Jen to, že ……….
Poznatek náš ať dlí v tom, že prožitek jejich lásky byť by byl jen časem malé kapky, deštěm padající dolů, a pád její umocněn jakoukoliv rychlostí….. stálo to za to.
Vždyť každá krůpěj vody s náplní lásky dodá naší zemi, našim životům tolik smysluplné energie bytí.
Přejme jim, sobě, a mnoha dalším, co se láskou srdce našli, hodně šťastných chvil na společné pouti životem.