Ideální prarodič má padesát let

Já se stanu prarodičem sice až za 4 měsíce v 59-ti, ale doufám že ještě budu dostatečně fit na aktivity s vnoučetem. Vnouče bych si přál dříve, ale dnešní maminky dlouho studují...

Malou troškou do mlýna rovněž já přidám - když mi bylo 51 měla jsem prvního vnuka,užili jsme si spolu moc pěkných chvilek,bohužel pouze o prázdninách,jednak bydleli jinde a já chodila ještě do práce,při tom dalším už jsem byla v důchodu a dodnes si jezdíme každé prázdniny po Česku,je mu 12,tak uvidím,jestli bude zájem ještě letos,ale myslím,že ano,podívá se po krásách českých,hodně toho pozná a vidí.Máme procestované celé Čechy od západu na východ a od severu na jih,ještě jsme nestihli Moravu,tak snad letos,pokud by někdo měl tu moc a zabránili těm hrozným vedrům(chi,chi),byla bych ráda,přece jenom každý rok je znát,co bylo v poho v 50,v 70 už je to" záhul".

Co je vnoučeti platná padesátiletá babička, která má před sebou dalších 15 let pracovního poměru? Pohled dětí na věk není objektivní. Ve svém prvním zaměstnání (bylo mi 19) jsem šestatřicetiletou kolegyni považovala za starou. Líbí se mi příspěvek Elišky Novákové, je přece lepší nejdřív vystudovat a pak mít děti než mít děti ve dvaceti a pak studium dohánět po večerech nebo se spokojit s málo honorovanou prací.

Když se narodila první vnučka bylo mi přesně 50 let. Druzí prarodiče, z německé strany, byli a dnes už jen Opa je, o jednu generaci starší. Podle mne a manžela to byla ideální kombinace. Babička a děda z velkoměsta, kteří naučí vnoučata, skákat do vody, plavat, jezdit na kole i na lyžích, blbnout v zábavném parku... A Oma a Opa, ještě navíc z vesnice, naučí lásce k přírodě, ke slepičkám, králíkům, pěstování zeleniny na zahradě.... Dnes máme vnoučata tři, všechny v Německu a tak se snažíme při každé návštěvě nabídnout a nebo sdílet nové zážitky. Naposledy jsme byli v lanovém centru. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem všechny úseky zvládla a nikde "nevlála" na laně. Ale té prvorozené, dnes již ranné puberťačce, jsem musela lehce připomenout, že to není úplně běžný aby 61letá babička a 67letý dědeček s nimi zvládl chůzi po laně ve výšce 5 metrů. A ať se porozhlédne, děti měli s sebou rodiče všechny kolem čtyřicítky. A také když jsem u svých klientů v Německu, kteří již potřebují moji péči, mají většinou vnoučky miminka.

Moc pěkný článek, ale něco mi tady chybí. Je mi 31 let a z článku pro mne jasně plyne, že dříve to bylo lepší, dítě ve 20, babičkou ve 40...dovolte mi ale podotknou, že doba se změnila. Právě čekám své první dítě. Myslíte si, že pozdě? Že jsem nezodpovědná? Že patřím do kategorie stará matka? Co ty chudáci děti budou dělat se starými prarodiči? Popíšu Vám konkrétně můj případ. dostudovala jsem v 25 letech, nastoupila jsem do zaměstnání s nástupním platem 17 800 Kč, bydlím v Praze - nájem 10 000 Kč, v 28 letech jsem se rozešla se svým dlouholetým partnerem, ve 29 jsem poznala svého současného manžela, ve 30 otěhotněla...Moji rodiče na tom rozhodně nejsou tak, aby mne mohli finančně podporovat, během studií jsem si brigádně přivydělávala, ale rozhodně by mi to nestačilo na obživu. děti jsem vždy chtěla, ale taky jsem pro ně chtěla nějaké jistoty, nechtěla jsem jim vysvětlovat, že nejsou peníze na školu v přírodě, kroužky apod. Na luxus v podobě vlastního bydlení nemáme...pořídit si dítě ve 20? Byl by to chudák... a to jsem nechtěla. Tudíž se mé dítko bude muset vyrovnat s tím že babičce je 58 let a prababičce 87 let. Osobně v dnešní době považuji za krajní nezodpovědnost si pořizovat dítě ve 20 letech, dítě stojí peníze a to ne málo, nájem také není zadarmo, jíst se také musí, nevím, kde bych na to ve 20 letech vzala.

...a měla pocit bezpečí. :-)

Máme čtyři vnoučata ve věku 20, 15, skoro 11 let a 6,5 roku. První vnučka si nás užila nejvíc, to je fakt. Když se narodila bylo mi 46 let a dědečkovi 49. Ale i ostatním se věnujeme podle svých sil, milujeme je a hýčkáme si pocit, že s námi rádi tráví čas i když nám už síly trochu ubývají. Prostě už je dnes jiná doba a nebo ne? Když jsem se narodila bylo mé mamince 41 let. Znala jsem jen prarodiče ze strany otce. A neměli jsme k sobě blízko. Bohužel, ale žít jsem s tím mohla. A tak je to i dnes. Důležité je, aby byla vnoučata milovaná a měla počítače bezpečí.

Se zájmem jsem si přečetla tento příspěvek- Mám pět vnoučat ve věku 6,5-23,5 let. Každému z nich jsme se věnovali a věnujeme v rámci svých možností. Osobně si myslím,že tento velice pěkný a zajímavý příspěvek by patřil spíše do portálu pro mladší generaci...

Pokud se člověk stane babičkou nebo dědečkem, je to velké štěstí. Zvláště pak, když může být aktivní a vnoučeti se věnovat. Jak už jste uvedli někteří přede mnou, každý to štěstí nemá. Já zatím stále na titul babičky čekám, ale přesto se cítím šťastná. A nevadí mi, že už určitě nebudu s žádnými dětmi běhat, můžu s nimi dělat spoustu jiných věcí.

Pro prvního vnoučka jsem tedy byla ideální babička. Prochodila jsem s ním lány luk, polí a lesů, dokud byl v kočárku. Co jsem se ho nanosila na ramenou a kolik roští jsme spolu prolezli, když už běhal po svých, o tom si může nejmladší, skoro pětiletá vnučka nechat jen zdát. Tak to prostě je. Já také nebyla s prarodiči u moře, ba ani s rodiči. Dědečků jsem si neužila vůbec. Nikdo se mnou nechodil na kluziště ani nejezdil na lyžích. A žiju docela spokojeně. Každý nemůže mít všechno. Tak to bylo, je a bude, ať se nám to líbí nebo ne. S vnoučaty se máme rádi, ale nejsme pro sebe středem vesmíru. Ten si nosí každý v sobě. A kdo ho v sobě nevnímá, tomu nepomohou ani skvělí prarodiče vhodného věku. Pravdou ovšem je, že jsou tací, kteří svá vnoučata k jejich středu vesmíru dovedou. Před těmi smekám a fandím jim.