Pro naše předky bylo normální, že jedli na co měli chuť, přesněji, co zrovna měli k dispozici. Ovšem jednadvacáté století je typické tím, že lidí, kteří nad skladbou svého jídelníčku nepřemýšlejí a jedí v podstatě všechno, je rok od roku méně. Čím dál běžnější se stala v restauracích a ve společnosti otázka: Jak jíte? Vyjadřuje v podstatě dotaz, co člověk jí, co nejí, zda je vegan, zda odmítá lepek, zda preferuje dělenou stravu a podobně.
Člověk, který prohlásil, že jí všechno, byl v poslední době téměř divný exot. „Když dnes přijdete do opravdu dobré restaurace, jedna z otázek, kterou tam dostanete, je, zda máte alergii na nějaké jídlo. Někde tuto otázku dávají už do rezervačních formulářů,“ říká šéfkuchař Zdeněk Pohlreich. „Nevím, co si o tom myslet. Samozřejmě se snažíme vyhovět lidem, kteří mají nějaká zdravotní omezení. Ale v podstatě se mně takové otázky nelíbí. Jsou odrazem dnešního světa, ve kterém se všichni snaží vyhnout tomu, že by, nedej bože, někoho neupozornili, že v chlebu je lepek. Je to taková divná hysterie,“ dodává.
Myslí si, že lidé kteří nekonzumují lepek, to ve většině případů dělají proto, že podlehli této módní vlně a těch, kteří tak činí z opravdu zdravotních důvodů, je výrazně méně. Ostatně, toto tvrdí i řada lékařů.
Podobné to je s dalšími trendy, s dietami. Zkrátka, jídlo se stalo pro mnoho lidí podezřelým nepřítelem, ke kterému je třeba přistupovat s opatrností, podezíravostí a obavami z toho, co nám provede. Jak už to bývá, když nějaký trend vrcholí, přichází antitrend. A právě tím je to, čemu se nyní říká intuitivní stravování.
Termín začal jako jeden z prvních používat profesor z Univerzity v Utahu Stewen Hawks, který celý život zkoušel různé diety a zkoumal jejich účinky. „Býval jsem obézní a zároveň vyhladovělý. Nakonec jsem zjistil, že když jsem nad jídlem přestal tolik přemýšlet, shodil jsem přes dvacet kilo a váhu si už udržel,“ tvrdí.
Psycholožka Svetlana Bronnikova napsala knihu Nebojte se jídla. Popisuje v ní zásady intuitivního stravování, přesněji jde o jakousi oslavu způsobu jídla, nad kterým člověk příliš nepřemýšlí. „Zapomeňte na poučky, že máte jíst třikrát nebo pětkrát denně. Nerozdělujte jídlo na dobré a špatné. Zapomeňte na rady, kolik kilojoulů denně nemůžete či můžete sníst. Zbavte se dozoru, který něco vašemu tělu diktuje. Zásobte si ledničku kvalitními potravinami, pokud možno co nejméně průmyslově zpracovanými a prostě je jezte, když pocítíte hlad. Mírný hlad, ale nezaměňujte ho s chutí,“ radí svým čtenářům.
Čím dál více lékařů a nutričních specialistů dochází k závěru, že nadváhou a takzvaným jo jo efektem často trpí právě lidé, kteří svému stravování věnují nadměrnou pozornost. Tedy, zkoumají co má jakou výživovou hodnotu, odmítají jíst tuky, cukry či maso či vše dohromady. Zkrátka ti, pro které jídlo přestalo být prostředkem, který je udržuje při životě, ale stalo se pro ně předmětem zkoumání a nedůvěry. Druhým jevem tohoto chování jsou lidé extrémně hubení, mnohdy trpící anorexií, zkrátka ti, kterým určitý způsob stravování přinesl zdravotní problémy.
Stejně jako si intuitivní stravování nachází své příznivce však má i řadu odpůrců. Mnozí výživoví poradci upozorňují, že si pod tímto pojmem někteří lidé mohou představit, že mohou jíst cokoli a v jakémkoli množství, tudíž se začnou přejídat. Jenže o tom intuitivní stravování není. Jde spíše o návrat k tomu, co dříve bylo přirozené, normální. Lidé jedli, když měli hlad. Výběr potravin nebyl tak obrovský jako nyní, tudíž tolik nepřemýšleli nad tím, co vlastně jedí. Když měli chuť na něco sladkého, koupili si nějaký z pár druhů zákusků, které existovaly.
Nyní ženy v cukrárnách sáhodlouze diskutují s obsluhou o tom, jaké složení ten či onen zákusek má, jaká je jeho kalorická hodnota a když si ho dají, trápí se pak několik hodin výčitkami kvůli tomu, že si ho daly a selhaly ve své snaze jíst pouze vše, co je eko, bio či raw. A právě trápení, nejistota a pocity selhání často vedou k dalšímu mlsání, k přejídání se.
Tak snad časem uvidíme, zda je trend nazvaný intuitivní stravování jen přechodnou módou nebo náznakem, že svět je přece jen ještě v pořádku.