V jedné rodině se nedávno odehrála oslava čtyřicátin otce dvou dětí. Zatímco se dospělí bavili na zahradě, jeho máma se vypravila do pokoje, kde si hrály její dvě malé vnučky. Zavřela za sebou dveře, vytáhla rychle z tašky spoustu sáčků bonbónů a sladkostí a řekla holkám: Tady máte a schovejte si to, ať to maminka a tatínek nevidí. A zase odešla.
Jenže pětileté dítě asi těžko může ve svém pokojíku něco schovat, a tak za pár dní maminka při úklidu s překvapením našla mezi ponožkami v šuplíku sáček žlutozelených gumových hadů. A v přihrádce na peřiny sáček s růžovými bonbóny. A za postelí sáček prázdný. Věta „to nám dala babička a tak nám to neber, to je našééééééé“ rozpoutala v rodině peklo.
Babička se urazila, že snad ještě může dát vnučkám dárek. Její snacha tvrdí, že bez jejího svolení nemůže dětem dávat nic. Matka snachy se postavila na stranu babičky, však je taky babička a přispěla větou: „Ty bys byla nejraději, kdyby děcka jedla jen zrní, nemají žádnou radost a budou hubené jako ty.“ Muž mlčel, jak jinak.
Podobné situace nejsou v rodinách ničím výjimečné. Stačí zabrousit na různá internetová diskusní fóra, na kterých si matky sdělují své názory na výchovu dětí, své zkušenosti se svými mámami, s tchyněmi. Velmi často zní názor, že to babičky s rozmazlováním vnoučat přehánějí.
„Když nemám čas, mladí se tváří pohoršeně. Když přijdu nebo si vnučku vezmu na víkend, tváří se podezíravě. Prý se jí pak vyptávají, co jedla, co jsme dělaly. Připadám si, jako by mi nedůvěřovali, kontrolovali mě, ale zároveň mě jako babičku potřebují a notně využívají,“ vypráví pětašedesátiletá Bronislava, bývalá kuchařka. „Říkají, že vnučku příliš rozmazluju. Přitom oni jí koupí, na co si v krámě ukáže. Její pokoj je zavalený panenkami, hračkami. No tak jí je kupuju taky. Když někam jdeme, pořád něco chce a já nemám srdce jí říct ne. Mladí mi vyčítají to, co sami dělají. Takže ano, jdu s vnučkou ven a kupuju jí zmrzliny a různé blbosti, protože jsem přece babička a ty jsou od toho, aby dítě rozmazlovaly. Od výchovy má rodiče, ovšem jejich výchova je taky jen rozmazlování,“ tvrdí.
Psychologové rozdělují rozmazlování ze strany prarodičů do několika kategorií.
Normální je takové, kdy prostě rodiče vnoučatům pokaždé něco přinesou, nedovedou odolat jejich prosbám, zkrátka, snaží se jim dát všemožně najevo, jak významnou roli v jejich životě hrají, jak je mají rádi.
Na hraně. Tady jde o případy, kdy prarodiče ve snaze zavděčit se vnoučatům dělají něco, o čem vědí, že by se to rodičům dětí nelíbilo. Typickou ukázkou je už zmíněné dávání sladkostí, i když vědí, že mladí dětem sladkosti kupovat nechtějí.
Nebezpečné. Tady se jedná o patologické případy, kdy se prarodiče snaží kupovat přízeň vnoučat za cenu nepokojů v rodině a neštítí se ani pomlouvání a vyvolávání konfliktů. Pro takové nebezpečné rozmazlovače jsou typické věty: Tak dobře se doma nemáš, že? Tohle ti maminka nekoupí, že? Že je to lepší, než od mámy? A hlavně to neříkej mámě a tátovi, jo? Je to naše tajemství.
V tom spočívá v problém. Prarodiče a vnoučata, pokud jde o malé děti, by neměli mít tajemství před rodiči dětí. Nejde o legraci, o zábavné spiklenectví, nýbrž o vyvolávání pocitu, že je normální, když dítě před rodiči ledacos tají. A to je špatné.
„V rodinách by mělo platit, že nové má přednost před starým. Takže prarodiče by měli respektovat způsob, jakým jejich děti vychovávají své děti. Samozřejmě mluvíme o normálních rodinách, ne o těch, kdy jsou děti skutečně vystavovány něčemu zlému,“ míní psycholožka Jiřina Prekopová. Jenže rozmazlování je něco, na co se ženy často těší už dlouho před tím, než se vnouče narodí.
„Nakoupila jsem dceři spoustu krásných věcí na mimino ještě před tím, než se jí kluk narodil. Jenže jsem si uvědomila, že není ráda. Došlo mi, že si to chtěla vše vybrat sama, užít si to. Já jí vlastně vzala radost. Myslela jsem to dobře, ale od té doby se jí vždy předem ptám, co mám malému koupit, kam ho vzít, co pro ně můžu udělat. Nedávno mi řekla, že by jí nikdy nenapadlo, jak skvělá babička budu, že je mi vděčná, že vnuka nerozmazluju a nezasahuju do jejího způsobu výchovy. Byla to pro mě taková satisfakce,“ vypráví dvaašedesátiletá Dagmar.
„Když prarodiče nerespektují pravidla nastavená rodiči, odnášejí to děti. Jsou zmatené, nevědí, kdo v rodině rozhoduje. Prarodiče pociťují touhu si vnoučat co nejvíce užívat a mají pocit, že na to mají právo. Rodiče mají pocit, že je jejich rodiče neberou vážně, že jimi nejsou respektováni. Jsou to velmi složité situace,“ uvedla k problému psycholožka Alena Vávrová.
Rozmazlování vnoučat má mnoho podob, například následující.
Honzíčku, proč máš všechna trička čistá? Copak jsi se nepřevlékal?
Děda říkal, že budeme žít jako lesní muži.
Aha, a co to znamenalo?
Že jsem se nemusel mýt.
Ty jsi se týden na chalupě u dědy nemyl?
Ne.
Myslím, že přeháníš. Zoubky sis určitě myl.
Ne. Děda říkal, že si ten týden můžu dělat úplně, co chci, abych za ním příští rok přijel zase. Mami, já bych chtěl u dědy bydlet napořád!
Ovšem rozmazlování může mít i mnohem horší podobu než měla tato úsměvná prázdninová týdenní epizoda. Třeba takovou:
Ty už jsi velká slečna, chceš zkusit tuhle moji rtěnku?
Babi, máma říká, že se ještě líčit nesmím.
Ale prosím tě, čtrnáctileté holky se dnes líčí běžně. A ty jsi krásná, tak se namaluj, budeš ještě krásnější.
Já nevím, babi, máma by byla naštvaná.
Na mámu se vykašli. Klidně si tu rtěnku vem, schovej si ji a namaluj se vždycky až dole v chodbě, než půjdeš do školy, a máma nic vědět nebude.
Babi, ty jsi ta nejlepší babička na světě.
Hana Charvátová pro portál i60