Na dveře zaklepal obrodný proces. Na noční sedí kolem rádia celá směna. Nikoho ani nenapadne v pauze spát. Přímý přenos z pražské Lucerny je něco neobvyklého. Lidé se ptají a čelní představitelé odpovídají. Cenzura byla zrušena. Josef Smrkovský, Pavel Kohout, Jan Procházka a jiní známí lidé odpovídají na dotazy.
"A co soudruh Miroslav Zavadil, předseda Socialistického svazu mládeže?“ táže se dívenka z četného publika.
"Soudruh Zavadil, o co zavadil, to zkazil!“ křičí do publika spisovatel Jan Procházka.
"Soudruh Brežněv nám drží palce! Při státnické návštěvě prohlásil: ,Éto váše dielo!“
Josef Smrkovský tak sám sebe pasuje do role hlavního reformátora a zapomíná při tom, že také jeho zásluhou nemohli Prahu v roce 1945 osvobodit Američané.
Všechno je zasaženo obrovskou eufórií. Lojzík Bernát bývá vypuzen z domu s kočárkem. Roční dcerka Petra má dostatek čerstvého vzduchu. Spí si v kočárku a otec bloumá lesními cestami s tranzistorákem na krku. Pořád je co poslouchat.
Lojzík jezdí pořád do Prahy. Od roku 1966 je aktivním členem Klubu přátel Jaroslava Foglara. Jaroslav Foglar, Jestřáb, beseduje se čtenáři. Lojzík je u toho. Dvě první řady na jedné besedě jsou obsazeny hříbky! Hnědé klobouky na hlavách malých skautíků budí dojem houbařských žní. Staří pánové s holými koleny hromadí kolem sebe nadějnou mládež. Pionýři ustupují do ústraní.
Lojzík se vrátil z dovolené v Rumunsku. Ráno 21.srpna 1968 odjíždí na denní směnu.
Ale co to? Lidé vybíhají z domů, ženy pláčou a nad hlavami udivených obyvatel přelétají letouny s rudými hvězdami. Ve stanici je boží dopuštění!
Lidé, jestli to nevíte, právě jste osvobozováni vojsky Varšavské smlouvy! Vlaky nejezdí. Vyděšení lidé se valí od Brna pěšky po kolejích. Na lavičce stojí místní pomatený podivín. Dlouhé šedivé vlasy mu vlají, ruce má rozpažené. Tak asi nějak museli vypadat husitští kazatelé.
"Jsem váš prezident a bílý diplomat! Bratři, chopte se zbraní a braňte se divokým hordám bezbožných čingischánců!“
Název se ujal. Od té doby se instradační telegramy vojenských transportů sovětské armády předávaly slovy: "V noci bacha, pojede transport Čingischán!“
Náčelník Pospíšek tuší blízký konec. Angažoval se v obrodném procesu. Syn mu emigroval do Švýcarska a dcera se vdala do Austrálie. Komunisté mu nikdy neodpustili nezávislost a rovnou páteř. Byl to poslední rovný chlap na tomto postu v širokém okolí. Není známo, jak mohl být na místě náčelníka velké stanice - nestraník!
Přišel blbeček s velkou čepicí. Uzavřel se do své kanceláře a okamžitě naladil rozhlasovou stanici Vltava. Špatná čeština mu vlévala do žil novou okysličenou krev. Své nicnedělání si krátil telefonáty domů. Manželka mu vždy musela zavolat psa. Tento kovaný soudruh se pak ukájel telefonickým štěkotem jeho čtyřnohého miláčka.
Na železnici se zas tak moc nestalo. Vlaky musí jezdit za každého počasí i režimu. Každý si dělá svou práci. Koloběh nedokáží zastavit ani četní zbyteční kontroloři. Za několik měsíců si většina národa uvědomuje své pomýlení. Lidé zjišťují, že byli vlastně osvobozeni! Hodnotí na četných seminářích přínos internacionální pomoci. Drtivá většina s tímto aktem souhlasí. Lojzík také podepsal jakési díkůvzdání. Dcerka měla jeden rok a manželka byla učitelkou. Pomyslná lopata za zády prověrkových komisí byla pádným argumentem!
Pár hrdinů to odnese. Většina národa však kolaboruje s novými okupanty, stejně jako kdysi kolaborovala s fašisty. Největší srocení lidí přece bylo na Václavském náměstí dne 2. července 1942. Půl milionu lidí tam se zvednutými pravicemi demonstrovalo loajalitu k Velkoněmecké říši! Partyzáni se vyrojili až po osvobození.
Od okupace uplynula jistá doba. Lidem otrnulo. Zatímco Lojzík Bernát, nestraník a osoba nemilující Sovětský svaz, má doma na týdenní návštěvě Rusa z Rostova na Donu, kovaní komunisté hostí Rakušáky! Lidé si zvykají na velké čepice sovětských lampasáků a nadité tašky prsatých důstojnických paniček.
Na třetí koleji stanice Dobrotín stojí nákladní vlak. V čele vlaku brumlá mohutná dieselová lokomotiva, zvaná Sergej. Lojzík jako venkovní výpravčí dává výpravkou rozkaz k odjezdu. Ale co to?
Trhnutí!
S odjíždějící lokomotivou mizí na zhlaví jen tři vozy! Strojvedoucí se dozadu nedívá. Silný kompresor stačí hravě dofouknout unikající vzduch z brzdového potrubí. Vlak by měl jinak teoreticky zastavit, utržené čelo však pokračuje v jízdě. Je jenom otázka času, kdy se strojvedoucí otočí, zjistí závadu a zastaví.
Roztržení vlaku je nehoda. Eviduje se a vyšetřuje. Strojvedoucí se většinou dělí o vinu s únavou materiálu. Je to lehké vyšetřování.
Byla by to lapálie, kdyby s lokomotivou neodjížděly zakryté vozy naložené municí sovětské armády! Obytný vůz s posádkou zůstává stát na třetí koleji.
Umouněný vojáček právě vychází z obytného vozu. V každé ruce třímá prázdný kbelík. Jde si napustit vodu k umyvadlu na stěně dopravní budovy. Najednou uvidí celou situaci. Střežené vozy odjíždějí, kontrarevoluce jim ukradla munici! Před očima se mu promítá mapa Sibiře, jako kdysi sovětským hokejistům na střídačce Sborné komandy!
Prázdné kbelíky s třeskotem narážejí na zem. Vojáček tryskem dobíhá k obytnému vozu a obouruč buší zběsile do dřevěné stěny.
"Čto slučílos?“ zajímá se rozcuchaná hlava velitele.
Najednou lze spatřit na vlastní oči jednotku rychlého nasazení v akci!
Z hloubi obytného vozu vyskakují vojáci se samopaly. Jako pytle brambor padají k zemi a okamžitě zaujímají palebné postavení.
"Stůj, ty debile, proboha, stůj!“ křičí dispoziční výpravčí do staničního rozhlasu.
Strojvedoucí zastavil. Kolem se rozprostřelo hrobové ticho. Kdo je v tu dobu na peroně a nestačil utéct, leží na zemi. Leží pěkně břichem k zemi s rukama před hlavou. Dlouhé minuty naprostého ticha. Očekávají se dávky ze samopalu. Vojáčci v kolejišti musí být poděláni. Prsty na spouštích čekají jen na pokyny z mozkového centra. Ticho se dá krájet .
Konečně je slyšet zvuk lokomotivy. Vrací se i se střelivem! Napětí povoluje.
Lidé se zvedají ze země a oprašují si šaty. Vojáci se také uklidnili a opouštějí palebné postavení. Umouněný vojáček sbírá své kbelíky a plní je vodou. V této zeměpisné šířce a v tomto státě může být takový transport napaden akorát epidemií prudké střevní příhody. Pravých přepadení se dočkají vojáci Rudé armády až za několik let v Afganistanu!
Rutinní záležitost. Posunovač převěšuje kupli, zavěšuje rozvěšené hadice průběžné brzdy. Za chvíli vlak i s vojenskou posádkou odjíždí.
Lojzík Bernát se v dopravní kanceláři klepe jako ratlík. Do vibrujících prstů pravé ruky mu posunovači vsouvají zapálenou cigaretu. Stačila rána z výfuku nějakého auta, nebo nějaká jiná rána.Ustrašený vojáček by vystřelil!
Nádražní budovu by pak zdobila pamětní deska. Ovšem možná až po Vítězném listopadu. Komunisté by ji neodhalili.
Nebyla by asi odhalena ani později. Pro mnoho lidí jsou oběti internacionální pomoci a obrodného procesu jen připomínkou prehistorie.
Hrdinové všeho druhu se přece v prostředí dravého kapitalismu prostě nenosí.
