Když jsme si s manželem pořídili na důchod malý domeček na konci vesnice pod lesem a vyměnili tak bydlení v paneláku za bydlení uprostřed přírody, začali jsme přemýšlet o nějakém domácím mazlíčkovi. Netrvalo dlouho a našla si nás naše první kočka Rozárka. Bylo to vlastně ještě kotě, když nám zamňoukala u dveří. Na jaře se začala nějak podezřele kulatit a nakonec přivedla na svět pět krásných koťátek, pro která už jsme měli připravené budoucí majitele. Jedno z nich bylo ale výjimečné, byl to takový malý levhart, a tak jsme si to krásné koťě taky nechali.Tak nám přibyla drobná kočička Cinďulka. Rozárku jsme nechali vykastrovat, ale i její dcera se nechtěla nechat zahanbit, a i přes naše usilovné odhánění cizích kocourů byla připravená dát světu svoje potomky. Je však hodně subtilní, proto byl porod hodně těžký. Přesto se narodili dva kocouři - černý Mikeš a dvoubarevný, vždycky čistý Šmudla. Hledali jsme pro ně nové domovy, ale nepodařilo se. "Odborníci" přes chov koček nás ujišťovali, že se stejně ztratí, že kocouři se toulají a určitě o ně příjdeme. Jsou u nás už šest roků, a drží se doma jako klíšťata. Cinďula žádná další koťata mít nemůže, proto nemusela ani na kastraci.
Takže máme doma trojgenerační smečku. Jsou to kočky venkovní, mají však v pronájmu nevyužívanou kotelnu. Když venkovní teplota klesne pod +5 stupňů, tak se jim zatopí a ony se tam rozvaluji v krabicích v teple a v suchu. Jsou velmi čistotné, chodí se venčit do krabice s pískem nebo na řepkové pole Agrofertu. Ani kocouři si naše okolí moc neznačkují. Nějak se ale rozkřiklo, že se u nás mají dobře a tak sousedovic kočky a i ty toulavé k nám chodí na kus řeči a na kus žvance. Já prostě kočky m i l u j u !!
Tak si tam u nás žijeme v symbióze s přírodou a s kočkama a je nám dobře.