Jdu spát a přemýšlím. Pomalu končí prázdniny, je úterý, 20. srpna 1968, za měsíc a kousek mi bude devět let, půjdu do čtvrté třídy a z bratra se stane prvňáček. Před třemi dny jsme se vrátili z dovolené v Bulharsku a jsem plna dojmů. Těším se, až budu vyprávět kamarádkám zážitky od Černého moře a o cestování přes půl Evropy, především o Plitvických jezerech, kde se filmoval slavný Vinnetou.
Ten osudný den, 21. srpna 1968, vstávám o něco dříve než obvykle, jelikož se mi zdá, že se něco děje. Opravdu, můj instinkt mě nezklamal. Dům se otřásal v základech, táta s mámou koukali vyplašeně v kuchyni z okna na silnici, na stole leželo rádio, odkud se ozývalo neustále nějaké hlášení. Dozvěděla jsem se, že táta nemohl do práce. Jezdil vlakem tzv. "kozí dráhou" do Mostu, ale ten den žádný vlak nevyjel. Před půlnocí překročila hraniční přechod v Petrovicích vojska Varšavské smlouvy a přes Nakléřov proudily kolony sovětských vojenských aut a tanků, prorazily železniční závody a řítily se naší vesnicí do Ústí nad Labem. Za chvíli se vzbudil i bratr. Celý vystrašený přiběhl za námi do kuchyně a začal brečet. Bál se a já také. Nejen toho temného dunění, ale měla jsem strach o tátu, neboť pořád přemýšlel, čím se dopravit do zaměstnání. Dodnes si pamatuji, jak máma na něj křičela, že ho nikam nepustí, že se bláznil, protože možná bude válka a jeho jediná starost je dostat se do práce.
Dopoledne jsme chtěli jít s bratrem ven, ale rodiče nás nechtěli pustit, náš dům stál těsně u silnice. Teprve odpoledne, když viděli, že jsou venku i ostatní děti, dovolili nám sejít na chodník, přičemž jsme se museli každou chvíli chodit hlásit. Měla jsem za úkol hlídat bratra, aby ho nenapadlo přejít silnici nebo něco provést.
Z té doby se mi ještě vybavuje, že pár dní po okupaci někteří lidé vykopávali dopravní značky, na čemž se nejaktivněji podílel náš soused, jehož manželka byla předsedkyní MNV. Po čase právě on vracel značky zpět na místo, což jsem absolutně nechápala. V září, když začala škola, jsme občas v době vyučování poslouchali projevy v rádiu, jimž jsme nerozuměli. Největší "guláš" jsme měli v oslovování učitelů. Jednou jsme dostali přikázáno používat "soudružko učitelko", někdy "paní učitelko", poté zase "soudružko učitelko" a byli jsme neustále opravováni za chybné oslovení.
Na kolony projíždějích vojenských aut a transportérů jsme si pomalu zvykali, byly téměř na denním pořádku, avšak dodnes mám panickou hrůzu z hrozivého dunění tanků, kdy se nám otřásal celý barák.
