Jaká je cena stárnoucí ženy?

Naše maminka měla rakovinu a my jsme byly dvě svobodné holky, začínaly jsme učit, obě mimo domov, v konečné fázi byla maminka už jen v nemocnici, respektive v takové "odložně" coby plicním sanatoriu na Šumavě, kam jsme mohly jet akorát v neděli, celodenní cesta, ale samozřejmost, pak ale byla epidemie chřipky a zákaz návštěv 3 týdny, a když to otevřeli, tak jsme přijely a maminka na nás vlastně počkala a pak zemřela. Měla jsem z toho tehdy také hrozný pocit, že jsem se tam přese všechno nějak nenarvala, ale to vůbec nešlo, porušit nařízení. Je to dodneška smutná vzpomínka, i po té spoustě let.

Zazila jsem v Itali taky bohatou nerudnou starenku,co stridala opatrovnice,protoze zadna nevydrzela jeji zlobu. Cvicila je jako pejsky na pistalku 24 hodin denne..Az dosla rodine trpelivost a skoncila v ustavu.

Nino,ja vas uplne chapu,ale nic si nemuzete vycitat. Nikdo nemuze delat zazraky a nekdy je opravdu pro cloveka hodne nemocneho technicky a odbornym personalem vybaveny ustav. A pak staci jen pravidelne navstevy,coz pri trech detech a pracovnim vytizeni jiste nebylo snadne. V nasi republice jeste nejsou dostatecne zakony pro lidi v tezkych zivotnich situacich,jako je stari a nemoci. A mladi a zdravi musi pracovat a zivit rodiny. Jednoduse nemohou zustat doma.

Spravedlnost a čas opravdu dostihne všechny ženy, jak Jarmilo, píšete. Taky jsem měla svou maminku u sebe 2 roky nemocnou, občas i nerudnou, ale nakonec jsem jí musela dát do hospicu, nebot jsem měla tři děti a jako samoživitelka jsem nemohla přijít o práci. Do dneška svého rozhodnutí lituji, ale je pozdě. Za to, co všechno pro mě máma udělala, jsem jí neskonale vděčná a mám vůči ní velký dluh, který už nikdy nesplatím.Dneska bych to nikdy neudělala,ale je pozdě.

Mam doma 90letou tchyni. Je to neuveritelne hodna a trpeliva pani. Respektuje nas a my ji. Je snadne se o ni starat. Potrebuje jen nakrmit,pripravovat leky, obcas vykoupat,vyvezt na zahradu a byt s ni doma,protoze obcas pada a nedokaze sama vstat. Starosti s ucty prenechala synovi a nezajimaji ji. Je mila a plete porad ponozky,aby byla uzitecna. V drahem domove duchodcu by osmela koukala do zdi a cekala na smrt. IMnohe italske rodiny si plati pro nemohouci seniory hlidaci pani. Vyjde je to levneji nez ustavy. Hlidaci pani ma regulerni pracovni smlouvu,kterou sepisuji kancelare-agentury urcene k vedeni ucetnictvi soukromniku. Ja jsem se tak starala v rodine o pani po mozkove mrtvici 4 roky,nez zemrela.

Severoameričtí Indiáni věří, že život je kruh. Mají jednotlivé části života, oddělená velice ostře přechodovým rituálem, od kterého záskávají nová práva a povinosti. Dítě, jinoch, bojovník, stařešina. Pokud absolvují celý tento kruh, kategorie přestálých už není. Nastupují kruh znovu s právy a povinnostmi díte. Mohou si dělat, co chtějí a rodina a okolí se o ně s naprostou samozřemostí stará. Je to tradiční kruh života a tradice má velkou váhu a je samozřejmostí ji dodržovat. (Proto ani nepotřebují důchodové pojištění)

Bohužel,tak to u nás chodí,teda doufám,že ne všude,souhlasím se Zuzkou,také v Turecku,když jsme byli,velmi hezky se chovali k nám, starším zaměstnanci hotelu,číšníci a vůbec,u nás se mladí nad starými jen ušklíbnou,docela jsem byla mile překvapena,pak jsem se někde dočetla,že ti mladí kluci pracují přes léto v turistických destinacích,aby vydělali peníze pro rodinu,odevzdávají je matce,která s nimi hospodaří,mají vůči svým matkám,babičkám úctu a proto i s námi,staršími ženami komunikovali přátelsky,prostě jiný přístup k staršímu člověku,jako takovému.Mohli bychom se od nich učit jakési lidskosti,mezi mládím a stářím!

Možná se teď některé z vás na mě budou zlobit nebo řeknou, ať nemluvím do něčeho, co neznám. Ale mám z mnoha případů pocit, že si rodiče takhle své děti naučili. Chodí si jako důchodci přivydělat, dokonce si vezmou půjčku, šetří na sobě, a ty peníze dávají dětem a vnoučatům. Proč? Něco jiného je dárek nebo nějaký mls, vstupenka někam, ale pořád a pořád podporovat? Dali jste jim dar největší, život, vychovali jste je, připravili na život vlastní. Pokud si nenavykli brát plnými hrstmi už v mládí, a to naprosto samozřejmě, jako by to byla povinnost rodičů, neodloží vás pak, když už pro ně tolik nemáte, jako nepotřebné. Mám spolužačku, které teď zemřela v 86 letech maminka. Až na několik posledních týdnů, kdy po mrtvici už potřebovala odbornou péči, žila u dcery, stýkala se s vnoučaty, pravnoučaty, denní chod tam byl naprostou samozřejmostí a všichni věděli, že už od ní žádnou podporu nemůžou očekávat. Ale byla jejich, s nimi. V Řecku a myslím i v Itálii, Věrka mi to potvrdí, jsou staří lidé obklopeni rodinou až do smrti. Já jsem se starala, když jsi byl malý, teď se staráš ty a pak zase někdo o tebe. Že to tak u nás moc není? Bohužel.