Příběhy naší republiky: Jak jsem (ne)cvičila na spartakiádě (část první)

Marcelko, máš můj obdiv. Já jsem spartakiády nenáviděl, protože jsme v hodinách tělocviku přišli o míčové sporty.

Psal se rok 1970. Normalizace, kterou jsem tehdy nechápala, jen jsem měla často strach. Možná i proto jsem se jako snaživá 13-ti letá holka zapojila do nacvičování skladby pro dívky ZŠ. Sice se tehdy z politických důvodů celostátní spartakiáda nekonala, ale konala se okresní cvičení, já cvičila v oranžovém trikotu na Kladně a moc se mi to líbilo. Byla jsem holka z vesnice, pro kterou to byl krásný zážitek. Doma jsem ale raději nic nevyprávěla, rodiče by nebyli nadšeni tak jako já, vnímali to politicky. Ale já si to užila, přesto že zajištění akce bylo hodně špatné.

Cvičila jsem asi jen 2x a Praha mě minula. Myslím, že na spartakiádě nic špatného nebylo. Ti, co cvičili na Strahově, mají zážitky na celý život. :-)

Na spartakiádu jsem začala nacvičovat. Pak přišla žloutenka a bylo po cvičení. Hromadná cvičení se mi líbí. Hezký příběh. Těším se na pokračování.

Cvičila jsem jako mladší žákyně v Lomnici nad Popelkou po 4. třídě, ale nácvik si absolutně nepamatuji. A pak v Týně n. Vlt. v 1. ročníku SVVŠ jako dorostenka, to mě nácvik nebavil, protože jsem v hodinách tělocviku postrádala nářadí. Byly jsme i v Budějovicích. Hloupé bylo, že jsme vlastně tvořily nepatrný kousíček obrazce a vůbec si nedovedly představit, jak bude skladba vypadat na velikém stadionu.

Cvičila jsem jen jednou na nějaké okresní nebo krajské odnoži spartakiády, šlo o cvičení s červenými míči v síťkách. I když jsem byla v tělocviku docela dobrá, tehdy samá ruka, samá noha, ladnost žádná, nějak jsem to přetrpěla. Lepší bylo dívat se, jak hezky to jde ostatním. S první dcerou jsem nacvičovala skladbu rodičů s dětmi, ale ukázalo se, že dítě se pomamilo, takže z toho nakonec sešlo. Mladší dcera a vnučky naštěstí nejsou po mně.

Spartakiáda nás rozděluje na ty, kteří ji brali jako nutné zlo a na ty, co se na ni těšili. Nevím čím to bylo. Snad vztahem ke sportu, zpolitizováním celé akce, nebo třeba jen tím, že jsme každý jiný. V každém případě s příchodem barevné televize to byla velkolepá podívaná.

Já jsem všem spartakiadám statečně utekla. Jednou jsme to na základce tak úspěšně kazili, že nás vzali jen na nějaké cvičiště v Kobylísích. Radši. Musel to asi být pohled na nás typu "bída a utrpení". A pokaždé jsem měla radost, že mám delší prázdniny. A byla jsem u babičky na venkově. A když jsem už byla dospělá tak jsme měli zkoušky dřív právě kvůli spartakiádě. Protože škola byla na Břevnově a byli tam ubytování cvičenci z venkova.

Bohužel jsem musela cvičit na dvou spartakiádách, na té první v roce 1955 a na druhé v roce 1960. Pražské děti musely, i když jsem se těšila , že nebudu cvičit, jak mi tělocvikářka vyhrožovala vzhledem k mé nešikovnosti a neschopnosti se pohybovat v rytmu, tak jsem stejně musela. Jediné dobré bylo, že jsem ze Smíchova a všechny smíchovské děti mohly chodit domů pěšky-seběhly jsme kopec-nemusely se tlačit v trolejbusech - tenkrát ještě jezdily na Strahov trolejbusy. Dívat se na spartakiádu v televizi bylo hezké, ale péct se několik hodin na slunci, aniž by nám dal někdo napít, bylo podstatně horší.