Dříve byl svět přehlednější a jasnější. Ženy rodily ve dvaceti, v padesáti se věnovaly vnoučatům, padesátiletí muži byli považováni za staré pány. Ale nyní? Lidé si pořizují děti po čtyřicítce, v padesáti začínají podnikat, v šedesáti cestovat a takzvaně si užívat život, v sedmdesáti si klidně dají inzerát na seznamku, že hledají lásku. Vše je možné, nikdo se nad ničím nepozastavuje, každý může žít, jak mu vyhovuje. Výsledkem ale často bývá život plný pochybností a nejistoty: Neutíká mi něco? Žiju správně? Jsem dost aktivní? Neměl bych život měnit? Stihnu ještě to či ono? A pochybnosti jsou na místě.
Faktem totiž je, že se mnohdy přeceňujeme a podléháme představám, že ve vyšším věku zvládneme to, co v mládí. Jenže to neplatí ve všech oblastech.
„Neexistuje věk, kdy bychom vynikali ve všech nebo ve většině dovedností,“ uvedl Josh Hartshorne z Harvardské univerzity, který vedl výzkum snažící se zjistit, v jakém věk je pro různé činnosti nejvhodnější. A dodal: „Schopnosti a dovednosti narůstají a klesají ve vlnách. Faktem je, že nejvyšší kreativity dosahují lidé mladí. Všimněme si, že většina držitelů Nobelových cen dosáhla svých objevů do čtyřicítky. Pak mozek ochabuje, což se projevuje například tím, že nám trvá delší dobu si něco zapamatovat a učit se nové věci. Naopak jiné schopnosti se stárnutím rozvíjejí, například porozumění textu či ovládání aritmetiky.“
Zjednodušeně řečeno však všechny výzkumy týkající se tohoto tématu mají stejné shrnutí: Na vrcholu fyzických sil jsme kolem třiceti, na vrcholu sil mentálních kolem čtyřiceti. Nejklidnější a nejspokojenější jsme prý ale až kolem šedesátky. V té době se prý nejlépe umíme pohybovat ve společnosti, dělat si vlastní názory na to, co se kolem nás děje, umíme už nepodléhat trendům, zkrátka jsme vyrovnanější, než dříve.
Samozřejmě jde o průměry, protože těžko srovnávat život někoho, kdo ve třiceti prodělal nějaký malér a někoho, koho těžkosti v podobě nemocí, ztráty práce či blízkých lidí čekaly až do vysokého věku.
Typickou ukázkou toho, že nás sice vše, co se týká záhad spojených s věkem zajímá, ale ve skutečnosti se chováme jinak, je současný přístup mladých lidí k mateřství. Ideální biologický věk prvorodičky je na hranici dvacet pět let. Na tom se shodují všichni lékaři. Jenže on se rok od roku zvyšuje a mnoho žen si jako ideální hranici na to, kdy mít dítě, dává pětatřicítku. „Průměrný věk prvorodiček se zvyšuje rok od roku, přestože vyšší věk budoucích matek doprovází řada závažných zdravotních komplikací. Lidé o tom všude slyší, všude čtou, ale přesto se v tomto směru nic nemění a těhotenství odkládají,“ říká gynekolog Pavel Turčan.
V poslední době se také velmi často mluví o dalším tématu. A sice, že nejlepší prožitky ze sexu mají ženy ve věku kolem čtyřicítky, i výše. Tedy ve věku, kdy se dříve jaksi ani neuvažovalo o tom, že by téměř padesátiletá babička měla sexuální život. Jenže, pokud v tomto věku nějaká žena žije sama, a není jich málo, mnohdy je celá zmatená a nešťastná: Aha, tak teď bych si měla nejvíce užívat a já nemám s kým, to jsem dopadla.
A podobně jsou na tom muži, kteří nyní čtou o tom, že sedmdesátníci vedou aktivní sexuální život. Mnozí nevedou. Nemohou, mají zdravotní potíže, nemají ho s kým vést. Jinými slovy, často nás všechna ta optimistická pořekadla související s věkem spíše ničí než povzbuzují. Lékaři čím dál častěji mluví o tom, že mnohé řeči o tom, co by člověk měl v určitém věku dělat a dokázat, jsou až nebezpečné.
Typickou ukázkou jsou problémy mužů ve věku po padesátce, kdy se dostavuje takzvaný mužský přechod, tedy dochází k úbytku testosteronu. Dříve se řeklo, že mužský prostě stárne. Jenže řekněme dnes fešnému padesátníkovi, který tráví víkendy na horském kole, že stárne. No, fuj, to je téměř urážka. Takže dotyčný sice cítí, že už nezvládá tolik, co dříve a cítí se být unavený, ale za žádnou cenu nechce zvolnit tempo. Příznaky úbytku testosteronu podceňuje nebo je připisuje vysokému stresu v práci, problémům ve vztahu a kdo ví čemu. Jen si neřekne, že prostě stárne a proto by měl zvolnit a zajít si preventivně k lékaři. Protože má obavy, že tím dá sobě i okolí najevo, že je starý.
„Lidi bychom neměli nálepkovat podle věku, ale zároveň je třeba si uvědomovat, že se s věkem měníme a tudíž bychom ho neměli popírat či zastírat. Ony nakonec takové případy stejně dopadají neúspěšně,“ říká Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra v Praze a přední česká odbornice na problémy týkající se stárnutí. „Stárnutí je dobré naučit se přijímat a to tak, že dál žijeme svůj normální život a změny v něm prostě akceptujeme. Vždyť si vyšší věk má své výhody, jen je třeba si jich všímat, uvědomovat si je,“ dodává.
Takže současná vlna fascinace tím, jak je nynější generace starších lidí výkonná oproti generaci jejich rodičů je sice fajn, ale moudří lidé ji berou s nadhledem. Vědí totiž, že vyšší věk prožijí v pohodě pouze tehdy, když nebudou přemýšlet pod vlivem různých titulků, co by rozhodně měli a neměli dělat a nebudou se porovnávat s ostatními. Prostě si ho užijí, protože vědí, že každý člověk je originál, i kdyby výzkumníci přicházeli se stále dalšími a dalšími průměry, statistikami a studiemi.
