Hurá do Bulharska

Bulharsko, nejlepší dovolené. Byla jsem mladá, měly jsme s holkama dobrou partu, později, ještě stále mladá, ale s dětmi v kempu hned u moře, kde byly vlny na houpání, večerní procházky kolem moře, tance, večeře v restauracích za Talony, a hlavně 14 dnů zážitků.

Na dovolené v Bulharsku jsem byla jen jednou, a to až tak asi před deseti lety. Neměla jsem co oprašovat, ale tehdy jsem poprvé letěla letadlem a koupala se v moři. Předtím jsem nějak nechápala, co na tom lidi mají. Ale od té doby už to vím a těším se na září.

Moje vzpomínky na dovolenou v Bulharsku se od těch Vašich hodně liší. Popsala jsem je v článku Proč nesnáším lečo aneb Vzpomínka na srpen 1968. Věřím, že se tam vše už změnilo k lepšímu, ale už jsem tam nikdy nejela.

Manželův podnik měl na Slunečním pobřeží stanovou základnu, takže do Bulharska jsme letěli poprve v roce 1981 s naší dívenkou a v roce 1983 už se všemi třemi dětmi - všechny závodně plavaly, takže pobyt u moře byl pro ně něco ohromujícího. Do starobylého Nesseberu jsme chodili pěšky, děti si užily i cestu vláčkem a všichni cestu lodí - raketou do Varny. Tehdy jsme neměli ještě ani televizi, ale ten výlet do Bulharska byl pro nás všechny lepší než právě ta televize. S dětmi jsem jezdila na kolech do blízké vesničky pro melouny - byly tam velice levné... Plavání v moři jsme si skutečně tehdy všichni moc užili a já se hned první den vrhla do vln i když byla vyvěšena černá vlajka, ale plavčík mi tak vynadal, že jsem si to už nikdy víc nezkusila, síla vln byla skutečně závratná...

...opr. ... příletu...

Ano, člověk nesmí zapomínat, jaké to tenkrát byly časy, kdy Černé moře po příjezdu do vlasti bylo ještě černější...

Jedno nádherné léto, kdy jsem s potomkem letěla od zaměstnavatele na čtrnáctidenní pobyt na Sluneční pobřeží. Nikdy nezapomenu, když malý synek, sedící v letadle u okna zvolal: "Mami, moře!" . Měla jsem slzy dojetí. Náš bungalov stál u písčité pláže v blízkosti hotelu, kde byla polopenze. Užívali jsme si moře, jezdívali vláčkem do starobylého Nessebaru a na výlety lodí. Sbíránimušle, synek se vozil na velbloudech a oslu. Byla jsem mladá, půvabná blondýna a bulharští muži se mohli přetrhnout. Ale vyhrál to Brano, mladý a urostlý Jugoslávec, který nás vyvážel svým červeným cabrioletem až do Sofie. A večery - ty neodmyslitelně patřily tanci, vínu a zpěvu. Nezapomenutelné východy slunce, a sbírání mušlí... Po nástupu do práce přišla sprcha - stížnost na mé chování v BLR, které se neslučovalo s morálkou socialistického člověka. Hned jsem věděla, která bije. Na svou obhajobu jsem řekla, že tento vysoce postavený funkcionář z naší velké skupiny, který mě udal, to na mě bral a byl po několikáté odmítnut. Uražená ješitnost. Nadrizeny řekl jen: "Aha, rozumím!!" Tím se vše uzavřelo, a já si mohla konečně užívat ve vzpomínkách ten blahodárný pobyt u moře! :-)

Bulharsko znám jenom z doslechu. Nikdy mě nelákalo, ani neláká, ale musím přiznat, že není jediné, které tak vnímám.

Manžel tam jezdil s rodiči ještě když byl kluk. Tenkrát tam ještě bylo málo velkých hotelů. A hrozně rád vzpomíná na to, jak se potápěl a chytal ryby. Ale mně osobně Bulharsko nikdy nelakalo. A ani teď.

Nevybaví se mi téměř nic. Kromě základního zeměpisného povědomí. Vzhledem k tomu, že v létě bych nikdy nejela na dovolenou k nějakému „jižnímu“ moři, nebyla jsem ani v Bulharsku, ani v zemích někdejší Jugoslávie.