Během uplynulých tří desetiletí nezůstal ve světě informatiky prakticky kámen na kameni. Přesto existuje jeden fenomén, který odolal všem technologickým revolucím i módním vlivům. Je jím takzvaný smajlík, jehož prostřednictvím vyjadřují pisatelé mailů a SMS zpráv své pocity. Vůbec první smajlík – tedy sekvence dvojtečka, pomlčka, závorka – byl odeslán elektronickou poštou před 30 lety, píše agentura ČTK.
Autorem historicky prvního smajlíka byl americký vysokoškolský profesor Scott Fahlman (64). Ten 19. září 1982 v 11 hodin a 44 minut rozeslal svým kolegům vzkaz následujícího znění: „Navrhuji, aby následující sekvence znaků označovala vtip: :-) Čtěte to ze strany.“ Ve stejném mailu Fahlman rovněž představil variantu :-(. Ta je dnes považována za výraz smutku či špatné nálady, Fahlman ji ale původně vytvořil jako označení těch částí textu, které jsou myšleny vážně.
Emotikony, jak smajlíkům říkají vědci, se evidentně ujaly, jméno jejich tvůrce naproti tomu málem upadlo v zapomnění. Až na přelomu tisíciletí se podařilo badatelům vypátrat pásek se záznamem "prasmajlíka", a celému světu tak představit relikvii, která stála na počátku tohoto fenoménu.
Statistika využívání smajlíků sice neexistuje, přesto se dá vzhledem k jejich nesmírné popularitě předpokládat, že kdyby si Fahlman svůj vynález patentoval, byl by dnes miliardářem.
V čem vlastně spočívá obrovský úspěch smajlíků? Zřejmě je za ním třeba hledat omezenou schopnost některých druhů elektronické komunikace zprostředkovávat emoce a neverbální složku projevu. Poměrně snadno tak může dojít k nepříjemnému nedorozumění. Řada lidí už někdy zažila trapné chvíle, když jejich mail urazil příjemce, jenž nepochopil, že jde o vtip či ironii. Emotikony tento handicap pomáhají jednoduše a srozumitelně řešit.
Duo původních smajlíků – usměvavý a smutný – přestalo časem uživatelům stačit. Živelně proto začaly vznikat více či méně povedené variace, které rozšířily paletu smajlíků do té míry, že lze s nadsázkou hovořit o téměř samostatném vědním oboru.
Ačkoliv jsou smajlíci většinou bez potíží srozumitelní po celém světě, existují i varianty typické pro jednotlivé geografické regiony. Rozdíly pramení například z odlišností v rozložení kláves, nebo z použití jiné sady znaků než latinky. Specifickou výtvarnou formu pak mají smajlíci používaní v některých zemích východní Asie.
Původní jednoduché emotikony, skládající se pouze ze základní znakové sady ASCII, začali později nahrazovat výtvarně ambicióznější nástupci. Jejich detailně propracované obličeje už navíc nebyly odkázány pouze na strnulé zírání, ale díky jednoduchým animacím se mohly hýbat. Smajlící tak začali mrkat, vyplazovat jazyk či dávat oči v sloup.
