"Pokaždé, když slyším, jak přibývá penzistů a že stát nebude schopen utáhnout výlohy na důchody, podlehnu panice," vysvětluje třiasedmdesátiletá Drahomíra, bývalá učitelka. "Vyvolává to ve mně pocit, že jsem na obtíž, že by bylo lépe, kdybych už tady nebyla. Vím, že je to hloupé, ale zkrátka to na mě takto působí. Uvědomila jsem si, jak mi takové řeči srážejí sebevědomí a chuť do života. Vlastně nevím, jestli sebevědomí má v mém věku ještě místo, " říká.
Řekla to výstižně. Výraz sebevědomí se v souvislosti se seniory moc nepoužívá. Všimli jste si toho? Obvykle padá, když se mluví o mladých ambiciozních manažerech, podnikatelích, případně o úspěšných ženách, které zvládají kariéru i domácnost. Ale sebevědomí přece nepatří jen do pracovního života. Sebevědomí je schopnost, kterou by si měl člověk pěstovat v každém věku, tudíž i v době, kdy už dávno do zaměstnání nechodí.
"Nedostatek sebevědomí je výsledkem toho, že sami sebe vidíte hůře, než jaká je skutečnost," uvádí Ivo Toman, autor úspěšných motivačních knih.
Ve svém bestselleru s názvem Debordelizace hlavy aneb Zprimitivněte k úspěchu vysvětluje: "Vaši sebedůvěře lidé kolem vás v naprosté většině případů nepomohou. Vy berete ohled na to, co si o vás druzí myslí a žijete v nejistotě, co řeknou tomu, co děláte. Vaše okolí však často ani nemá zájem na tom, abyste si zvedli sebevědomí. Tak vás totiž mohou jiní lidé více kontrolovat. Jde o manipulaci strachem. Ta vzniká tak, že někdo, stát instituce, muž či žena vám nabídnou jistotu. Pak vás udržuje v tom, že v jistotě budete tehdy, pokud budete dělat, co po vás vyžaduje. Tak si zvyknete na obchod: nabízená jistota v závislosti na autoritě. K dokonalosti to dovedla například církev."
Zajímavá myšlenka, že ano? Tak si dejme několik případů z reálného života, které naznačují, že na ní něco je.
Daasedmdesátiletý Luboš se rozhodl, že si bude přivydělávat jako noční vrátný. Manželka, děti, vnuci i soused mu opakovně tvrdili, že se zbláznil. Že ho někdo přepadne, že bude unavený, že to nemá zapotřebí. "Mám to zapotřebí, " tvrdí Luboš. "Nejen kvůli pár korunám přivýdělku, ale proto, že nechci trávit večer koukáním se ženou na seriály, které mě nebaví. Chci být něco platný. Majitele toho podniku znám, je to slušný chlap, já pomůžu jemu, on pomůže mi. Penězi i tím, že budu mít nějakou náplň práce," vysvětloval všem. Nechápali. Po roce práce je Luboš jako vyměněný. Osvědčil se tak, že dostal na starost ještě i jednoduchou práci s papíry ve skladu. Našel si nové mladší přátele, lidé v podniku ho mají rádi, ženské mu nosí na vrátnici upečené bábovky. "Získal jsem sebevědomí. Už vím, že jsem ještě něco platný, že umím žertovat s lidmi, vyřídit telefon, zkontrolovat dodávku zboží," vysvětluje.
Případ číslo dvě je šedesátiletá Dana, která je pět let v invalidním důchodu. Když začala chodit cvičit jógu, sousedky se jí smály. "Co blázníš, ještě si tam ty svoje zdravotní potíže zhoršíš, v tom věku se už přece s cvičením nedá začít," říkaly jí. Nedala na ně a jezdí přes půl Ostravy do cvičení. "Zvedlo mi to sebevědomí. Jsem sice v kurzu nejstarší, ale všichni mi tam říkají, že jsem skvělá. To mi už předtím nikdo neřekl asi třicet let," vypráví.
Uznávaný psycholog Martin Seligman z Pensylvánské univerzity tvrdí, že osmdesát procent lidí někdy v životě trpí pocitem bezmocnosti. Ten je podle něj založený na přesvědčení, že jedinec nemůže sám kontrolovat situaci. Výsledkem je pocit beznaděje, ztráta aktivity, odevzdanost osudu.
"Většina lidí hledá jistotu v závislosti na druhých, ne v sobě. Myslí, že řešení jim ukáže jiný člověk, náboženské či politické utopie, uniformy a podobně. Odvolávají se na autority, módu, trendy, podřizují se všeobecným normám chování," upozorňuje Ivo Toman.
Tak jestliže se někdy do vašich hlav vkrade pocit, že jste takzvaně k ničemu, případně budete mít dojem, že vám to někdo z okolí naznačuje, je to jasné, ubývá vám sebevědomí. To znamená, že je čas udělat něco neobvyklého, bláznivého, něco po čem toužíme a od okolí slyšíme: Nedělej to, to je hloupost, to nezvládneš.
