Mám ráda Japonsko a jeho kulturu. Vím, že se tam nikdy asi nepodívám. Moc se mi líbí, jak se v Japonsku dodržují tradice. A nebo příroda, to je v Japonsku něco neuvěřitelného, stejně jako její obyvatelé.
Kdykoliv je v televizi pořad o téhle nádherné zemi, tak neodolám a dívám se. Nedávno se mi dostal do ruky článek o Japonsku. Některé věci tam nás Středoevropany minimálně překvapí. Všichni víme, že je to národ, který je neskutečně šikovný. Japonci jsou neuvěřitelně pracovití, snaživí a chytří.
Ale věděli jste, že až do 30. let minulého století většina Japonců neuměla psát a číst ? Oni vlastně komunikovali pomocí obrázků. I v dnešní době jsou i v metru místo varovných nápisů obrázky. Obrázky jsou vůbec vlastně kapitola sama pro sebe.
Například komiksy jsou v Japonsku velice oblíbené. Ty nejvíc oblíbené se jmenují manga. Vždyť každý týden si je koupí minimálně dva a půl milionu čtenářů. Pro nás je to neuvěřitelné číslo. A ještě jsou v různých kategoriích. Od těch pro nejmenší (od 8-14 let) až po speciální vydání pro důchodce.Tyto komiksy začaly vycházet někdy v 90.letech a díky nim se začal v Japonsku masově hrát fotbal .Inspirovala je manga Kapitán Cubasa. Také manga o basketbalu nebo baseballu jsou velmi populární.
Jejich popkultura obsahuje totiž kódy, které vás učí, jak být správný Japonec.
Klíčové slovo je gambate - snaž se, vyviň maximální úsilí, abys dospěl k nějakému cíli, ten sám ale není až tak důležitý. Duch gambate jim totiž pomohl obnovit úplně zničenou zemi.
A také animované filmy jsou pro většinu Japonců tzv.učebnicí života. Rodiny tam fungují úplně jinak než v Evropě a jinde ve světě. Vždyť leckterý zaměstnaný muž vlastně ani na svoji rodinu nemá díky pracovnímu nasazení čas. Pracuje minimálně 11 hodin denně a pak je ještě nepsaným pravidlem mít alespoň 2 hodiny přesčasu denně. A dovolená prostě neexistuje! To by bylo selhání číslo 1. Pak jde se s svým šéfem do hospody a tam řeší to, co se nestihlo přes den v práci. Spí půměrně 3 hodiny a pak zase jede většinou spolehlivým metrem zpět do práce. Při tomhle pracovním nasazení není divu, že japonští rodiče ani nemohou být s vlastními dětmi kamarádi, tak, jak jsme zvyklí u nás. Ačkoliv dítě je pro ně vždy na prvním místě. Mám pocit, že není štastnějších dětí než tam. Pro děti chtějí jen to nejlepší a jsou schopni pro ně udělat cokoli. A sňatky tam bývaly donedávna většinou domluvené. A i dnes uzavření sňatku pro hodně mladých je vyloženě problém.
Velkoměsta jsou pro cizince přitažlivá a vypadají jako velká západní metropole. Vše tam bliká, svítí, hučí a řve. Vede tu jednoznačně Tokio.
Pověstné jsou jejich herny s automaty pačiko. Jsou to automaty s kovovými kuličkami, tak si asi dovedete představit ten rachot, co tam panuje. Ačkoli je v Japonsku hazard oficiálně zakázaný. A gambling je tam jednoznačně spojen s Jakuzou.
Málokterý turista vydrží ve velkoměstech déle než 2 dny. Ovšem jejich doprava je něco úchvatného. Ať jde o metro nebo vlaky. Pro nás je to něco nepochopitelného.
Zato jejich venkov,to je přímo oáza klidu. Moc se mi líbí jejich svátek rozkvetlých sakur. V tomto období si většina obyvatel uspořádá pod rozkvetlou sakurou malé posezení. A ne pouze jedinci. Dokonce i velké firmy dávají lidem volno, aby se mohli potěšit tou krásou. Nedávno jsem měla možnost sledovat pořad o lidech, kteří doopravdy tvrdě pracují na svých vysokých postech ve firmách, jak relaxují na políčcích a jak k tomu vedou i své malé děti. Něco neuvěřitelného.
A dobrovolně. Prostě chtějí jen pomoci a něčemu novému se naučit. V zemi, kde je elektronika a vůbec technika na tak vysoké úrovni, je toto bráno jako relax.
Ale asi milion Japonců žije úplně izolovaně. Říkají si hikikomori. A nejsou to jenom teenageři, co sedí celé dny i noci na internetu.Jsou to i šedesátníci. Ti zjistili, že se už nemohou nijak uplatnit, a dobrovolně se tak vyloučili ze společnosti. Žijí sami někde v bytech a starají se o ně jejich děti. Nosí jim třeba jídlo.
A když jsme u toho jídla, víte že japonská kuchyně patří mezi jednu z nejzdravějších na světě?
A má i pozitivní dopad na kvalitu vlasů i pleti.Podívejme se na průměrné Japonky. Od patnácti do šedesáti vypadají pořád stejně. Chtějí být neustále roztomilé a dokonce používají i ,,roztomilý,, rukopis. A ministerstvo zahraničních věcí ustanovilo tři ,,velvyslankyně roztomilosti,,.
Mám velmi ráda květiny. Ikebana a bonsaje, to je prostě nádhera. Obdivuji se jejich nevídané trpělivosti, se kterou tuhle krásu dovedli k dokonalosti. A co teprve jejich proslulé parky. A je víc než příkladné, jak si Japonci toho všeho váží, aby po nich zbylo alespoň něco i pro další generace.
A co je jejich péče o staré lidi? Mají úžasné ústavy, kde se pečuje o staré lidi, když už vlastní rodina není schopna. Starat se o své seniory je tam na prvním místě. Vždyť nedávno proběhla jak v tisku, tak i v televizích zpráva o tom, že zemřela nejstarší žena na světě. Bylo jí neuvěřitelných 117 let.
