Poezie venkova

Věrko, znám pár věcí od babičky. Hezky jsi nám tuto dobu přiblížíla fotkami a poučnými popisky.

Já si pamatuji , že jsme měli doma valchu na které se pralo a na půdě paličky na paličkování krajek a starou máselnici. Ukázky z výstavy jsou moc pěkné. Dík.

Věrko, vzpomněla jsem si na mnoho věci u mé babičky.Např.fukar, kterému jsme ale říkali burdák a vybavila si, jak jsme jako děti pomáhali při žních. Na valše prala ještě i moje maminka. Moc pěkně jsi to nafotila, dík za vyvolání hezkých vzpomínek.

Věrko, vyrostla jsem na vesnici, tak to všechno znám, hlavně u babičky. Mám venkov ráda i vesnické lidi. Jsou citliví a hodně spjati s přírodou. Krásně jsi výstavu nafotila.

Ta otázka: Co z toho si pamatuje? Z druhé poloviny 19. století si nemohu pamatovat vůbec ničeho, ani moje rodiče si něco takového nemohou pamatovat. Z první poloviny 20. století? Bylo mi, nevím kolik, kdy si dítě pamatuje něco zvláštního, ale dívala jsem se, jak u babičky na Jižní Moravě - v Horních Bojanovicích - mlátili obilí na mlatě, tehdy jsem nevěděla čím to mlátili, ale byly to cepy. V té době tam, v té vesnici ještě měli studnu, s rumpálem a nějakou nádobu, kterou spouštěli dolů do studny, a vytěženou vodu si přelévali do kbelíků. U druhé babičky, která bydlela u Veselí nad Moravou, tam měli u domků pumpy. Některá voda byla dobrá, některá nebyla dobrá a ta se převařovala. U této babičky jsem byla ráda, ale to proto, že to byla laskavá žena, která mne měla ráda. Chrochtání prasete mne nenaplňovalo ani nenaplňuje nadšením, slepice, no to mi také nic neříkalo, až na to, že jsem se jednou schovala do kurníku a chytila jsem od těch slípek jakési "muňky". Máselnici ani jedna ani druhá babička neměly, a protože byly chudé, neměly ani krávu. Když mi bylo asi 13, tak jsem chodila pomáhat do kravína kamarádce, která v patnácti ukončila ZŠ a šla pracovat do JZD. No, také mne to nenadchlo. Když jsem viděla, jak babička sekerou odsekává živé slepici hlavu, pak ta slepice bez hlavy ještě chvíli skáče po dvoře, no tak na mne šly mdloby, neobědvala jsem ani polévky z té "živé slepice" ani nic dalšího. Zabíjačka prasete: totéž. Nesnědla jsem ani kousek ze zvířete, které ráno bylo živé a pak viselo mrtvé na háku. A vůbec, když vás to tak naplňuje vzpomínkami, jak vy říkáte, nostalgickými, ptám se: dojila jste někdy krávu nebo kozu? Chodila jste pást husy, sbírala klásky. Nostalgie, původně chorobná touha po domově, váš domov byl na vesnici? Tak proč jste tam nezůstala? Práce zemědělců pro nás, kteří nic takového neumíme, je záslužná, protože bychom umřeli hlady, ať už jíme maso nebo jsme býložravci. Ta výstava asi měla za úkol přiblížit dětem, jak se vyrábí potrava. Ty děti, které vyrostly v paneláku, ty to neví. Pro ně jablko nebo brambora něco, co se dá koupit v supermarketu.

Poezie venkova..., zila jsem do sesti let u tety na vesnici a vzpominky - teta sedrena, ale s dobrym srdcem, pro toho co vyrostl v meste to muze vypadat kouzelne.

Pamatuju si leccos, protože jsem z vesnice a abych pravdu řekla, život ve městě mě těší víc, hlavně kvůli poskytovaným službám a dostupnost zdravotnictví.

Pěkná záležitost, je zřejmé, že připomínat mladým se musí i by se mělo. Pro nás starší a pokročilé je to pohlazením v dnešní "hloupé" době. Zapomněli jsme si jaksi vážit skutečných hodnot, pokora začíná nebo už je cizím slovem. Děkuji za vepsanou glosu Poezie venkova.

Jako vždy, Věrko, krásná reportáž. Některé podobné předměty jsem kdysi koupil spolu se zříceninou chalupy, ale krávu jsem ještě nikdy nedojil. Asi bych se měl vypravit k zácviku na nekopajícím modelu do muzea. :-)

Výstavy tohoto typu se mi líbí všechny. Nejezdit v létě na chalupu, už bych pomalu nevěděla, jak vypadá drůbež a králíci. Natož zemědělské a další náčiní. Pěkná exkurze.