Pojďte se se mnou na chvíli podívat na venkov druhé poloviny 19. a začátku 20. století. Na takový, jak ho představovala výstava Venkov v Národopisném muzeu. Článek jsem nazvala Poezie venkova. Uvědomuji si ale, že poezie to byla pouze pro návštěvníky, jimž se nejspíš vybavovaly nostalgické vzpomínky – pro lidi, kteří na venkově žili, to byla zajisté mnohem víc dřina než poezie.
Na malém prostoru spousta krásy a pohody. Na víc než hodinu jsem zcela zapomněla na svět venku. Nerušili mě ani caparti ze školky, kteří se přišli na výstavu podívat se svými učitelkami a pro něž mělo muzeum připraven zvláštní program. Výstava byla interaktivní (nemám to slovo ráda) – každý si mohl na vystavené předměty sáhnout a s některými i manipulovat – např. zatočit klikou máselnice, podojit krávu aj. Zajímavé byly i dobové fotografie a informativní texty na plakátech; část byla vždy určena pro děti. Prostor naplňovaly zvuky venkova – chrochtání prasete, kvokání slepic, štěbetání ptáků, hrčení zemědělských strojů …. Tak schválně – co z toho si pamatujete?